Jako dívka bývala zasmušilá. Připadalo jí, že život ostatních má lesk, že jím proplouvají bez námahy, jí ale protékal mezi prsty. Měla sice pár přátel, její náklonnost k nim ale postrádala vřelost, milenci procházeli krajinou jejího života jako stíny a ostatní vnímala jen jako neurčité siluety v ubíhajících dnech. Ve vztahu s matkou zakoušela jen melancholii a její nepřítomnost, a proto když zemřela, ohromilo ji, jak moc to bolí. Otce nikdy nepoznala, protože ho její matka opustila ještě před Rosiným narozením. Od matčiny smrti uplynulo pět let a Rose se považovala za sirotka, přestože věděla, že někde žije Japonec, který je jejím otcem. Znala jeho jméno, věděla, že je bohatý. Matka se o něm párkrát lhostejně zmínila, ale babička mlčela. Rose si občas představovala, že na ni otec myslí. Jindy se zase přesvědčovala, že celé Japonsko je jen matčin výmysl, že žádný otec neexistuje, že se narodila z prázdna, protože měla zrzavé vlasy a zelené oči. K nikomu se nepoutala a nikdo se nepoutal k ní, prázdnota stejnou měrou její život zachvacovala, jako ho poháněla. (Str. 20)

Prázdnota v jejím životě se postupně rozrůstala, vztahy mizely, i od přírody byla čím dál více oddělená. Lhostejnost…

Roky však ubíhaly a její život postupně ovládla ledová voda z jejích nočních můr, v nichž se jí zdálo, jak se pomalu propadá do temných vod. Rosina babička zemřela. Rose už neměla žádného milence a přestala se stýkat i s přáteli. Její život se smrskl a znehybněl v ledovém příkrovu. A tak když se před týdnem ráno dozvěděla od notáře, že její otec zemřel, nastoupila do letadla směr Japonsko. Vůbec si nepoložila otázku, jestli má odcestovat, protože v nicotě jejího života na tom záleželo zrovna tak málo jako na všem ostatním. Za ponurou ochotou splnit notářovu žádost se vlastně skrývala žízeň, která v Kjótu začínala vyplouvat na povrch. (Str. 20)

S příletem do Japonska ovšem začíná její cesta sobě samé. Vše je tak jiné! Prostota obydlí, úslužnost japonské hospodyně, krása zenových aranžmá s květinami… a prohlídky chrámů s jejich atmosférou, které na Rosu působí víc, než si chce připustit.

Vůz zastavil před kamennou cestou, která vedla k červené zastřešené bráně a poté stoupala k chrámu a pagodě z tmavého dřeva. Vystoupili z auta bez deštníků, protože už nepršelo. Venku to vonělo vlhkou zemí a neznámými květinami. Jakmile Rose vkročila na chodník, hned se otočila, jako by zaznamenala něčí přítomnost. Nikdo tam ale nebyl. Také chrámové nádvoří o něco dál zelo prázdnotou, přesto v ní ten pocit zesílil. Nejsme tu sami. Připadala si, jako by se prostřednictvím neviditelných a tichých bytostí, o kterých nic nevěděla a jejichž přítomnost vtiskla světu nový lesk, vznášela v hloubce času. Rozhlédla se kolem sebe a spatřila javory, dřevěnou pagodu, velký tmavý chrám tyčící se na osamělém kopci bez turistů, bez návštěvníků. Netušila, odkud pramenil její dojem, že mají společnost, že je obklopují duchové, že je lákají do svých tajných úkrytů. Ve stejný okamžik postřehla i něco rozpustilého. Nic nedávalo smysl a vše bylo smyslem naplněno. Co je tohle? uvažovala a nahlas to zopakovala: „Co je tohle?“

„Chrám, kam Haru chodíval každý týden.“

„Je to tady zabydlené,“ prohlásila s vědomím, že to zní jako nesmysl.

„Vždyť je to také duchovní místo.“

„Baví vás být pořád takový škrobený mentor?“ odvětila, sama překvapená, jak ji jeho odpověď podráždila.

Poprvé za celou dobu vypadal otráveně. „Vždyť mi ani žádnou jinou možnost nedáváte.“

„Protože jednáte jako slouha mrtvého muže,“ pokračovala. „Jste jak svázaný a pořád se opakujete.“

„Vykonávám závěť člověka, kterého jsem obdivoval. To na jeho přání vás provázím od chrámu k chrámu. A vy jste mimochodem pěkně otravná káča. To je to, co chcete? Vrátit se na svůj depresivně-agresivní píseček?“ (Str. 60)

Nejprve k dějové linii. Nemám moc pochopení pro ztracence, v jejích čtyřiceti letech bych už očekával, že ví kdo je a co chce, takže mě její pocity, reakce a nereakce převážně rozčilovaly, aspoň ze začátku. Teprve když pod vlivem událostí začíná rozmrzat, nad ostatními začne cítit lítost k sobě samé…

Takže jeho dcera je sirotek, pomyslela si Rose. V tichu prokládaném doušky piva se někde v křehkém, obrovském prostoru, neviditelném jako obloha, cosi pohnulo. Pochopila, že přichází záplava, cítila vůni vyprahlé zeminy a trávy ve větru. Pohnulo se v ní ale i něco dalšího, něco, co vonělo podrostem a mechem. Prudce se rozvzlykala. Slzy z ní tryskaly jako třpytivé perly. Vnímala, jak se rodí, tečou, jak ozdobené světlem zaplavují svět. Nenáviděla se. Sklonila hlavu, ale plakat nepřestala. Teklo jí z nosu. Paul jí podal kapesník, vzala si ho, vzlykala ještě hlasitěji. Paul nic neříkal a v klidu dopil pivo. Byla mu za to vděčná, příval postupně zeslábl, nakonec se ovládla. (Str. 41)

Teprve tehdy jsem ji začínal chápat. Konečně se vrací, i když na tom moc zásluhu nemá – plní přání zemřelého otce, která ji spolu s prostředím i Paulem, otcovým pobočníkem, donutí ukotvit se. I když možná je to spíše tím, se jí aspoň částečně vrátí oč ji matka připravila… a zranění se začnou zacelovat. Nejen její; i Paul potřeboval impuls.

Děj každopádně není to hlavní, tím je atmosféra Japonska. Jednotlivé kapitoly jsou krásně vystavené – na začátku je vždycky krátký příběh, Říká se, že … a následující kapitola se podle příběhu jmenuje a jistým způsobem se do něj také promítá. Pokaždé je to také nějaká rostlina

Na střeše pekla
1 Záhon tisíce pivoněk
2 Náruč krvavě rudých hvozdíků
3 Nalezneš azalky
4 Utrhla kosatec
5 Za borovicí
6 Květ slivoně v mém nitru

S pohledem upřeným na květiny
7 Fialky v ledu
8 Kamélie skrápěná jeho slzami
9 Bambus učí jít oklikou
10 Mech laská skálu
11 Svět je jako třešeň
12 Buď jako javor

Rostliny jsou ostatně všude, vždyť Rose je Růže sama, květinám jako vystudovaná botanička rozumí – a na své cestě jim začíná rozumět i niterněji, symbolicky.

Kniha je docela rozporuplná, plná vedlejších motivů, bude třeba přečíst si ji vícekrát. Pokud ale máte aspoň nějaký vztah k Japonsku, určitě nezklame.

Odkazy: