Muriel Barberyová: S elegancí ježka (Wuwejův zápisník)

obálka knihy Muriel Barberyová: S elegancí ježka Dům číslo 7 na ulici Grenelle je opravdu dobrá adresa. V osmi luxusních bytech zde bydlí samí lepší lidé - poslanec a bývalý ministr s rodinou, nejuznávanější kritik a hodnotitel restaurací, státní rada s chotí a další. O bezproblémový chod se stará domovnice Renée. Ta není ani bohatá, ani vzdělaná, zato nesmírně miluje veškeré výdobytky lidského ducha a opájí se Uměním; zná literaturu i filozofii, výtvarné umění i filmy, hudbu klasickou i moderní. A s maximálním úsilím svou lásku tají, zejména před obyvateli domu. Po prvních pár stránkách jsem si poznamenal:

„Nerozumím motivaci Renée. Proč proboha pojímá svou lásku ke kultuře a filozofii jako něco tajného, proč se bojovně maskuje do klišé domovnice, která prostě musí být tlustá, zírat na televizi a vařit blafy se zelím, jehož zápach se pak táhne chodbou? Kdo to po ní chce? Ano, lidé mají nějaká očekávání, například že ve vlakové soupravě metra bude sedět řidič (i když by nemusel), nebo že právník bude v obleku, ale sečtělá domovnice přece není tragédie. Nebo ve Francii skutečně je každá domovnice taková a je lepší mít knihovnu v zadním pokojíku a televizi pouštět naprázdno?“

Ale po dočtení už mi to nepřipadá tak divné, má to svůj důvod v jejím původu, v událostech jejího života a v tom, jak se s nimi vyrovnává.

Zmíněný poslanec má dvanáctiletou dceru Palomu. Její největší problém je její mimořádná inteligence - opravdu, umíte si představit, jak vysilující musí být návštěvy běžné školy (svou výjimečnost tají napodobováním spolužaček), poslouchání nabubřelých rozhovorů přátel její staší sestry (studuje filozofii), sledování matčiných společenských tanečků nebo otcových masek a pocitů viny?

„Všichni dospělí, co k nám chodí na návštěvu, prošli stejnou cestou: v mládí se pokusili zúročit svou inteligenci, vymačkat zlatou žílu studia jako citron a zajistit si svou pozici mezi elitou. A celý život se potom zděšeně ptají, proč taková spousta nadějí vyústila do tak zbytečné existence. Lidi si myslí, že poletí ke hvězdám, a přitom skončí jako zlatá rybička v kulatém akvárku. Ale já se ptám, jestli by nebylo jednodušší učit děti už od malička, že život je absurdní. Sice by to děti připravilo o pár hezkých chvil, ale v dospělosti by jim to ušetřilo spoustu času - a to ani nemluvím o tom, že by nás to uchránilo traumatu z kulatého akvárka.“ (Str. 17)

Geniální dívku se autorce povedlo zachytit fantasticky - směs bystré inteligence a ještě dětské upřímnosti, špičkové pozorování:

„Ne, zajímaví byli lidé na druhých koncích vodítek. Ve městě totiž vodí na vodítku psi své pány. To dá rozum, že si nikdo dobrovolně nepořídí psa, kterého musí dvakrát denně venčit, ať venku prší, fouká vítr nebo sněží. Lidi to teda musí dělat proto, že si chtějí uvázat obojek kolem krku sami sobě.“ (Str. 60)

A přitom emoční nezralost (protože zralost přichází až s věkem). Odpovídá tomu i způsob, jak se rozhodla problematiku akvárka vyřešit - sebevraždou, která má probrat sardinkoidní mozky lidí v jejím okolí: „Když přijdou o byt a o dceru, tak by si snad mohli vzpomenout taky na ty mrtvé Afričany, ne?“ (Str. 20). Zároveň tím zabrání akvarizaci sebe samé. Ještě před tím chce odhalit co možná nejvíc hlubokých myšlenek, něco, co snad mezi rybičkami ve skleněné nádobě marnosti nějaký smysl má. Píše deník hlubokých myšlenek; protože si ale všimla, že svět se vyjadřuje i jinak než rozumem, zapisuje i druhý deník, deník pohybů světa:

„Pokaždé je to zázrak. Když sbor začne zpívat, všechno najednou zmizí. Zmizí všichni lidi, všechny starosti, všechny nenávisti a lásky, všechny zmatky, všechny sprosté věci v průběhu školního roku, všechny důležité i malicherné školní záležistosti, profesoři, všichni žáci, zmizí celý ten život, který tady ve škole vedeme, křik, slzy, smích, souboje, zvraty, zklamané naděje i nečekané příležitosti. Běh života se ponoří do zpěvu. Najednou se objeví pocit spříznění, hluboké solidarity, možná snad i lásky. A to všechno umenšuje ošklivost všedního dne v dokonalém souznění.
(...)
Vlastně se ptám, jestli ten skutečný pohyb světa nespočívá v hudbě.“ (Str. 174)

Obě hlavní postavy se nakonec díky novému nájemníkovi poznají blíže, ale to už bych do děje zabíhal příliš.

Kniha je mimořádná hned v několika ohledech - v kulturní erudici, ve vynikajících postřezích a také v prokreslenosti hlavních postav. Na to, že vidíme jen pár dní či týdnů, nabydeme pocitu, že je známe.

Kdybych měl „S elegancí ježka“ přirovnat k něčemu co jsem četl, byl by to asi Fulghumův román Třetí přání, ovšem na podstatně filozofičtější úrovni. Podobnosti: pozorování a znalost lidí, japonská versus západní kultura, souznění duší, smíření, smrt.

Mě nejvíc zaujaly letmé okamžiky ticha, které se otevírají uvnitř fádního života. Mimořádné pití čaje s přítelkyní, dopoledne namísto odpoledního setkání:

„Ale vychutnáváme si ho také, jako by tento drahocenný nektar byl nádherným darem tomuto neobyčejnému dopoledni, v němž mechanicky opakovaná gesta získávají na síle. Přivonět, napít se, odložit, dolít, usrknout - to vše jako by se znovu rodilo. Chvíle, v nichž se díky rituálu, který dnes provádíme s ještě větší rozkoší než kdy jindy, vyjevuje základní rámec našeho bytí, jsou jako kouzelné závorky, do nichž srdce uzavírá duši, neboť tím (letmo, ale silně) vstupuje do naší přítomnosti alespoň trocha věčnosti.“ (Str. 82)

„Když o tom teď večer přemýšlím (srdce a žaludek mě pořád bolí), tak si říkám, že právě tohle je možná život: spousta beznaděje, ale také chvíle krásy, ve kterých čas neubíhá stejně. Je to, jako by se v notách udělala nějaká závorka v čase, jako by se čas zastavil, jako by se člověk ocitl jinde, jako by to bylo vždy v nikdy.
Ano, to je ono, vždy v nikdy.“ (Str. 315)

Muriel Barberyová: S elegancí ježka

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv