„Bratře, vydávám se na cestu po Česku a potřeboval bych auto. Jaké bys mi doporučil z pozice člověka, který už jich několik naboural?” zeptal jsem se. Jako obyčejně se mi namísto rady dostalo úšklebku. „Jakýkoli jiný než to moje,” odvětil. – „A naše,” dodal otec.

Ubezpečil jsem je, že o jejich nudné vozy bez nápadu nemám zájem, a navíc si auto nemíním půjčit, nýbrž koupit. „Chci něco jedinečného. Chtěl bych auto, kterému se lidi smějí už z dálky. Něco jako Felicii Fun, Fiata Multiplu nebo Volkswagen Brouk. Zároveň bych ale nerad, aby bratr dědil dům sám. Takže potřebuju něco, co má alespoň airbag.” Bratr zakroutil hlavou a vyjádřil obavu nad tím, zda někdy dospěju. Ubezpečil jsem ho, že nic podobného neplánuji. „Tak si kup Nissan Cube. Je celej hranatej, vypadá jako autíčko z lega a nissany jsou bezpečný,” prohlásil.

Aniž to bratr tušil, právě mi změnil život. Rychle jsem si Nissan Cube našel na internetu a na první pohled se do něj zamiloval. Cítil jsem, že teprve za volantem tohoto pojízdného vtipu získá můj život smysl. Ne každý má to štěstí brázdit silnici v automobilu, který si nakreslil v mateřské škole. (Str. 13)

Mezi humorné popisy zážitků je opět vložená spousta poučných drobností (nebo přímo několikastránkových medailonků), subjektivně bych řekl že je jich mnohem více – nejspíš díky tomu, že cesty jsou po relativně malém území a koncentrované na zajímavosti – jsou to výlety. Četl jsem tak jednu dvě kapitoly najednou a docela to stačilo. Novinkou pro mě byly osudy Richarda Konkolského, rivalita Vincenta Priessnitze a Johanna Schrotha, příběh převaděče Josefa Hasila, a asi milion dalších věcí.

Když to tedy shrnu – opravdu výborná kniha, zábavná a poučná najednou.

Odkazy: