Tušil jsem, že po cestě do Santiaga mě čekají úplně jiné výzvy než tehdy v turisťáku. Že mě čekají úplně jiné disciplíny, za které žádné body nezískám.

Že nebudu připravovat v kotlíku nad ohněm čaj z listů lesních jahod, ale budu muset přeprat vztek, který mnou čas od času nekontrolovatelně cloumá.

Že nebudu muset absolvovat stezky odvahy, ale zato budu muset zpacifikovat panický strach ze sebemenších změn. Ze smrti. Své i blízkých.

Že na té dlouhé pouti musím zdolat špičaté skály strachu z vlastního selhání a přebrodit rozvodněné potoky viny. Viny z čehokoliv špatného, co se přihodí ostatním.

Že někde mezi Oviedem a Santiagem budu muset překreslit mapu svých mindráků.

Že nutně musím vyhnat z neprostupných houštin svého srdce strach z velké bezbřehé lásky.

A tu se naučit s vděčností a lehkostí přijímat a taky dávat.

Od Adély. Adéle.

Ženě, kterou jsem zpočátku od sebe odháněl a nakonec si ji intuitivně a nekompromisně vybral.

Koncept stejného dne dvěma pohledy a sledování různých postojů a vnímání zní dobře, v praxi mě ale číst dvakrát totéž nebavilo, zejména když po vcelku sympatickém Adélině psaní následoval text věčně zpruzeného a pak se omlouvajícího Michala. Nesedla mi ani místy křečovitá snaha o vtipnost. A když jsem si po sedmdesáti stránkách uvědomil, že mě nezajímají ani jejich hádky, knihu jsem odložil.

Já ji tedy doporučit nemůžu.

Odkazy: