Markéta Dobešová: Trek, pot a slzy

Pěší putování je disciplína náročná a velmi proměňující. Ať už jdete některou z poutních cest do Santiaga, nebo si trasu a cíl chystáte sami, vypětí, zátěž a redukce života na nezbytné minimum vedou ke změně mysli. Pouť odkrývá stará traumata i zažité reakce, nutí člověka čelit jim a smířit se s minulostí. To vše mezi přízemními starostmi s rozbíjejícím se vybavením, docházejícími zásobami nebo rozmary přírody.

Když je to ale Haute Route des Pyrenées, nejtěžší trek v Evropě, je všechno ještě o řád intenzivnější. To nám autorka velmi sugestivně představí hned v první kapitole, kdy se po strašidelné bouři probudí zimou. Přestože je ukrytá ve stanu, leží po pás v louži vody; je opuštěná parťákem, kterého musí co nejdřív dohnat a otřásá jí zimnice.

Z místa, kde jsem právě ždímala všechny své věci, to bylo zhruba stejně daleko k Atlantiku jako ke Středozemnímu moři. Bylo mi dvacet šest let a stála jsem na předělu. Můj otec ležel ochrnutý v nemocnici, všechny mé vztahy ztroskotaly, měla jsem se vdát a nevdala. Zradili mě všichni, na kterých mi v životě záleželo, a ty, kterým záleželo na mně, jsem zradila já. Celý svůj život jsem obětovala práci, abych se dostala na profesní vrchol, a nyní bylo na čase si připustit, že jsem ho již navždy minula. Nic mi nevyšlo, nikam jsem se nedostala, nic jsem neznamenala. (Str. 6)

Citace sice vysvětluje, proč vlastně se na takovou pouť vydala,

Ale čím víc se mi život hroutil, čím víc jsem podléhala frustraci z nenaplněných očekávání, tím častěji jsem myšlenkami utíkala ke zvláštním fantaziím o dalekých cestách a strastiplných očistných misích. Toužila jsem po jakémsi vykoupení a ztrácela se ve svých složitých pocitech, kterým jsem sama nerozuměla. Východiskem ze všeho vnitřního zmatku se mi stále zřetelněji jevila Cesta. Jít dlouho a daleko. Podléhala jsem romantickým představám, jejichž kulisou bývaly odlehlé krajiny a nedozírné dálky, a nacházela v těch obrazech pocit úlevy, který mé blažil. Bylo mi třeba činu, ohromujícího, a přesto v jádru intimního, který by mi pomohl srovnat hlavu, opustit staré a otevřít se novému. Cítila jsem se ztracená v temnotě a toužila vyjít na světlo. A čím méně jsem se sama v sobě vyznala, tím jasněji jsem věděla, že musím udělat jedno: jít! (Str. 7)

ale na detaily jako čtenář čekáte se zatajeným dechem – a samozřejmě hltáte stránku za stránkou. Hned v další kapitole Nový začátek se dozvíte, co cestě předcházelo, jak se autorka ocitla v Plzni a odkryjí se detaily života profesního. Roky fungování v Orchestru Národního divadla jako záskok za mateřské a nemocenské, nesmírný dril v přípravě na konkurzy a ještě větší zklamání při neúspěchu.

Retrospektivní kapitoly se střídají s těmi z treku, postupně vyprávějí i o vztazích a osobním životě. Rozpad dlouholetého vztahu těsně před svatbou, prudké zamilování se a bolestivé ztráty… Tohle všechno dohromady vás rozhodně nenechá klidnými a knihu se vám nebude chtít odkládat.

Zejména když pouť skutečně spěje k rozuzlení, ke katarzi.

---

Strhující začátek i retrospektivní prostřihy ukazují promyšlenou kompoziční výstavbu. Zpočátku mě trochu zaskočilo vystřídání tří časových rovin (trek v červenci 2016, Nový začátek v listopadu 2015 a Trosečníci v červnu 2013), takže jsem oprášil Aeon Timeline a začal si poznamenávat narativní strukturu, postavy i časovou osu. Záhy jsem pochopil, že první kapitola byla jen šikovná upoutávka k získání pozornosti a časové linie jsou pouze dvě (trek od samotného počátku a životní historie), ale analýzu jsem si už dodělal. Takže teď sem můžu pro zajímavost vložit třeba „metro“ mapu, zachycující setkání postav v kapitolách a v čase:

Promíchání cesty a vztahové historie je výborným tahem, jednak umožňuje pochopit východiska i životní proměnu, jednak to přidává na čtivosti – vztahy zajímají většinu čtenářů. Sám bych neuměl rozhodnout, co bylo zajímavější, zejména když autorka je při popisech až nemilosrdně otevřená a upřímná.

Hlas mi podvědomě zesiloval ve snaze přehlušit myšlenku na to, jak strašné bude otcovo utrpení, až nebude moci dělat celé dny nic než přemýšlet, zda mi právě teď nehrozí smrtelné nebezpečí. Jeho muka budou nevýslovná. Mrtvice ho nezabila, ale strachu se to možná podaří. A znovu jsem četla v průzračných očích prosbu nemocného. Nejezdi, proč musíš? Co mi tu zbyde po tobě, když se nevrátíš? Zůstaň, tady jsi v bezpečí, ve známém a blízkém prostředí, máš tu jistotu. Zůstaň, už pro svého chromého otce…

Nesnesla jsem pomyšlení na svou krutost. Byl nejvyšší čas změnit téma. (Str. 42)

Z ukázek je vidět, že umí dobře psát, skvěle zachycuje emoce, které přímo cítíte. Stejně jako vnímáte obrazy a scény:

Celé údolí bylo zatopeno hustou inverzní mlhou a tráva, stromy, všechno bylo mokré. Trsy metlic ztěžklé perlami rosy se shýbaly až k zemi a klenuly nám přes cestu křišťálovou slavobránu. Když jsme vystoupali nad oblaka, do celého vodního závoje zasvítilo slunce a každá jednotlivá kapka se proměnila v blyštivý démant. Tisíce oslnivých paprsků. Vždycky když si myslím, že už mě na světě nic neohromí, učiní nebesa nějaký zázrak. Hle, duha v kapce rosy. Pavučina utkaná z mitrilového sukna se třpytí jako osníře rytířů Svatého grálu. A já se znovu musím poklonit před nekonečnou světakrásou a pokorně uznat, že její velikost je nedozírná. (Str. 348)

Vedle motivu proměny a léčení duše najdeme i popis jednotlivých stádií poutníka a jeho Cesty, je to průvodce nejen osobní, ale také obecný a univerzální:

Třetí stadium vývoje poutníka je boj. Nikoli však ten, který svedl na počátku Cesty, kdy se musel postavit vlastní hlavě a nalézt v sobě kázeň a pokoru. Tento boj je skutečný, sváděný s nepřítelem jménem Osud. Je zvláštním pravidlem, takřka zákonem každé pouti, že věci se začnou hroutit právě ve chvíli, kdy se Cesta usadí a zklidní. Poutník nalezl vnitřní řád a osvojil si způsob, jak v něm fungovat, a podlehl zdání, že věci plynou prospěšné a pravidelně. A zrovna v ten čas krátce nastalé harmonie se něco pokazí, něco důležitého se ztratí, rozbije se batoh nebo rozpadnou boty, zkrátka připluje mrak a zatáhne nesměle modré nebe nenadálou smrští. (Str. 200)

Výsledek je vážně skvělý – z knih o putování, které jsem četl, je tato nejsilnější. Rozhodně doporučuji!

P.S. Samozřejmě oceňuji název jako parafrázi známého výroku, která zároveň věrně vystihuje obojí, jak náročnost Pyrenejí, tak slzy katarze.

Odkazy:

• Trek, pot a slzy v Databázi knih
• Trek, pot a slzy v ČBDB
• autorčin web Čtyřhranné zápisky
• ukázky knihy tamtéž

DOBEŠOVÁ, Markéta. Trek, pot a slzy. Praha: Práh, 2025. ISBN 978-80-7696-067-1.