Wuwejův zápisník

Alena Ježková: Poutnice - Tři cesty do Santiaga

02.06.2019 22:27, Wu | knihy | komentáře -

obálka knihy Poutnice – Tři cesty do SantiagaAlena Ježková, spisovatelka, absolvovala pouť do Santiaga de Compostela třikrát, pokaždé jinou cestou – Camino del Norte po severním pobřeží Španělska, Camino Portugés z Porta směrem na sever a španělskou částí Camino Francés. Poprvé s partou známých a přátel, podruhé a potřetí už sama.

Známí mi před cestou říkali, že na caminu ‚najdu sama sebe‘, a při tom vědoucně mhouřili oči, přestože na žádné pouti nikdy nebyli; pokaždé jsem se v duchu otřásla, jak mi to bylo protivné. Vždyť co to znamená? Člověk nemusí odcházet někam daleko, aby se dověděl, kým je, každodennosti i životní zvraty nás všechny testují dostatečně, a buď si nějkou sebereflexi vědomě budujete a průběžně vnímáte, jak žijete, anebo ne. To vás pouť nenaučí. (Str. 61)

Ano, ale pouť je cesta k jádru; člověk přichází o všechny jistoty a zázemí, musí se orientovat v neznámých situacích, nacházet útočiště. Je jasné, že ho to změní, ať chce, nebo nechce.

Byli jsme na cestě bezmála měsíc a za patnáct dní jsme měli být v Santiagu. Jen patnáct dní! Zpanikařila jsem. Co budu dělat, až to skončí? Neumím si představit, že se vrátím do svého bývalého života. Ostatně už fakt, že po měsíci camina o svém dosavadním životě přemýšlím jako o bývalém, je na pováženou. Začínám chápat, o čem jsem slýchala i četla, totiž že je člověk před poutí a člověk po pouti. Tu jinou, budoucí Alenu neumím rozpoznat, ale vnímám, kým jsem teď, poutnicí bez větší starosti o tento či příští den, s fyzickou kondicí, jakou jsem neměla ani ve třiceti, a s hlavou lehkou, že bez námahy vzlétá do mraků. (Str. 54)

Ale pozor, putování není žádná idyla. Romantické představy vezmou za své už s prvním přespáním v noclehárně plné lidí a zapařených bot, jejich poslední zbytky odcházejí s puchýři, nehty a promáčenými spacáky… Teprve pak se možná dostaví okamžiky pochopení. Nebo volnosti.

Ty prasteré vlhké galicijské cesty, po ránu zahalené mlhou, miluju z celého camina nejvíc. Protože svoboda je jako mlžné vlny, do nichž člověk dýchá. Svoboda, ale myslím taky osamění, protože teprve osamělost dává prostor k prožívání, myšlení, pochopení a třeba i zjevení. Neurčitost galicijských pěšin mi vyhovuje stejně jako v životě, v němž rovněž vidíme mlhavě, a abychom se orientovali, dáváme situacím vlastní významy… Na caminu ale není třeba zabývat se nějakými výklady. Nemusíte si myslet vůbec nic. Což je tak úlevné, jako kdyby vás někdo nosil v náručí. Protože cesta sama význam nemá. Jde o to přetváření. (Str. 225)

O chystané knize jsem se dozvěděl díky zmínce Hanky Kubíkové na jejím blogu, přispěl jsem na Hithitu a za pár týdnů byla kniha doma. Provedení je luxusní, na křídovém papíře a s řadou černobílých fotografií. Ty jsou v několika shlucích vždy vložené mezi stránky – což mě docela mrzelo, protože buď jsem zapomněl přelistovat a popsané místo viděl se zpožděním, nebo jsem sice přelistoval, ale zase si jich prohlédl více najednou a tudíž jiná místa viděl s předstihem. Ilustrace by měla text doprovázet bezprostředně.

Vyprávění je ovšem skvělé – zkušené a zároveň civilní, popisům přesně rozumíte; osamělost, krásu nebo bolavé nohy přímo cítíte.

Odkazy

nakladatelství Tichá srdce, Praha 2018, ISBN 978-80-905851-7-1, cena 299 Kč

12345
1559507220000

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online