Ladislav Zibura: Všechny cesty vedou do Santiaga (Wuwejův zápisník)

obálka knihy Všechny cesty vedou do Santiaga Ladislav Zibura se do Santiaga vydal poprvé v osmnácti letech a byla to cesta, která mu změnila život. Tehdy to úplně netušil, ale ukázala mu svět, svobodu, zlákala k dalším dobrodružstvím – a změny se nabalovaly, vystudoval jiný obor, začal psát knihy.

Neovlivnilo mě jen dlouhé, většinou osamělé putování, ale také ostatní poutníci. V osmnácti letech jsem dostal příležitost mluvit s lidmi o generaci, dvě i tři staršími. Pocházeli z celého světa a pro příštích osm set kilometrů měli stejnou cestu jako já. Většina z nich prožívala nějaký zlomový okamžik svého života. Třeba se po mnoha letech rozhodli změnit práci, potřebovali se vyrovnat s úmrtím někoho blízkého nebo zrovna odešli do důchodu. A všichni usoudili, že právě teď nastal čas vydat se na pouť. Věřili, že jim cesta přinese odpovědi, smíření, nebo alespoň odpočinek. (Str. 10)

Pochopil, že na pouť se vydávají opakovaně, že se s něčím potřebují vypořádat, a že i on, až bude potřebovat, se sem vrátí. Ten okamžik nastal v roce 2021, 5. září. Po cestě letadlem do Paříže, vlakem TGV do Bayonne a lokálkou do Saint-Jean-de-Port stanul na začátku nejslavnější trasy, Camino Francés, s více než 770 km trasy před sebou.

Cesta tedy začíná, Ladislav si ji zpestřil předsevzetím dát si kávu v každém místě, kterým prochází, ale stejně jako všichni ostatní čelí nástrahám cesty – počasí, kilometrům v nohou, ubytování v alberques, strastem společného nocování ve velkém počtu. To vše při hovorech s pestrými a mnohdy svéráznými poutníky.

„Jako špatný terapeut ti dám ještě jednu radu. Poslední, slibuju! Mně ale v životě hodně pomohla,“ prohlásil. ,„Nikdy se nikoho neptám na jeho povolání. Je to totiž ta nejsilnější škatulka, podle které soudíme ostatní. Když nevíš, jakou práci lidi dělají, vedeš s nimi zajímavější konverzace.“ (Str. 69)

Od soustředění na vnějšek přichází i obrat k vnitřnímu světu

První dva týdny je pro vás totiž všechno nové a všechno vás fascinuje. Pak ale překročíte délku běžné dovolené a nabudete dojmu, že už putujete opravdu dlouho. A protože cíl je ještě daleko, do mysli se vám začne vkrádat sisyfovský stereotyp – připadáte si, jako byste měli putovat po zbytek života. Bavil jsem se o tom s více poutníky a většina z nich se shodla, že pro ně byla přínosnější druhá polovina camina. Tehdy už vás tolik nefascinuje španělská krajina ani lidé kolem, a tak začnete pořádně zkoumat svůj vnitřní svět. Ubývá zážitků a přibývá prožitků. Možná to zní jako paradox – sice si toho odnesete víc, ale máte méně co vyprávět. (Str. 189)

Prožitek a možná i ona změna, kýžená lehkost. Ale nebojte se, ani o Ziburův pověstný humor nepřijdete, i když je mnohem uvolněnější. Což mu svědčí. Tahle kniha je zase o něco lepší než předchozí.

Odkazy:

ZIBURA, Ladislav. Všechny cesty vedou do Santiaga. Praha: Kniha Zlín, 2023. ISBN 978-80-7662-533-4.

Ladislav Zibura: Všechny cesty vedou do Santiaga

Informace

Kontakt

Vyhledávání

Kategorie

Archiv