Chtě nechtě jsem se musel když ne smát, tak alespoň usmívat. Asi ta sebejistota a ironie bude trochu póza, vtipnost účelová a realita určitě nebyla ani z desetiny tak zábavná, jak to dokáže líčit (to ostatně občas nechá problesknout), ale kniha je něco jiného než deník, musí být dobře čitelná – a to autor umí.

Vesničané na mě sice i tentokrát srdečně mávali, žádné grilování kuřat ani pozvání na nudle se však nekonaly. Rozmrzele jsem prošel vesnicí a nelogicky pokračoval dál po prašné cestě. Snad proto, abych se ztratil. Když je totiž člověk ztracený, absence večeře a místa na spaní se najednou nejeví jako takový problém. (Str. 195)

Protože ho zajímají lidé a jejich život, nachází zajímavé věci všude a umí se o něj podělit.

Káthmándú brzy zmizelo za mými zády, aniž bych navštívil jedinou ze zdejších památek. Jako velkou ztrátu to ale nevnímám. Vždy mě totiž fascinovali především lidé a jejich život. Zajímá mě, co je pro ně důležité, co mají rádi a jaké jsou jejich sny. Jistě, i památky a krajina mají své příběhy. Na rozdíl od lidí mi je ale neumějí vyprávět nad šálkem čaje. Svou cestu bych mohl naplánovat tak, abych v každé zemi navštívil ta skutečně nejkrásnější místa. Přišel bych tím ale o realitu všedního dne. Většina lidí totiž nemá krásný výhled do údolí ani se nechodí modlit do chrámu s tisíciletou tradicí. (Str. 17)

Jeho knihy ale přinášejí i poučení, ať už mezi řádky:

Udeřila osmá hodina a Číňané zasedli k velkoplošným obrazovkám, aby sledovali večerní pořady. Někteří už museli hledat ovladač potmě, jiní se do obývacího pokoje skryli před doznívajícím horkem podvečera. Přestože Čínou prochází pět časových pásem, hodiny napříč celou zemí v duchu kolektivismu ukazují stejnou hodnotu. (Str. 216)

nebo přímo ve vložených plovoucích odstavcích:

Čtení je pak zábavné i poučné najednou, a to je docela vzácnost. Takže, přestože nejsem úplně nadšený (a nejsem ani nadšený cestovatel), přečtu si i další jeho knihy. A vy s nimi určitě také chybu neuděláte.

Do Tarkughatu se mi nakonec dojít podařilo. Rád bych uvedl podrobnosti, pro mě samotného ale cesta zůstává zahalena tajemstvím. Pamatuji si jen lesy a spoustu pěšin. Myslím, že atmosféru onoho odpoledne nejlépe vystihl obyvatel osamělého stavení. Chvíli na mě mlčky zíral a pak se zeptal, zda hledám nemocnici. (str. 59)

P. S. Takové cestování musí být opravdu síla – nedomluvit se, být odkázaný na to, kam ho pozvou či jak ho pohostí, čelit nepřízni počasí, úřadů, nedorozuměním…

Odkazy: