Krátce poté, co jsem si konečně přečetl legendární Karpatské hry, narazil jsem na blogu Maaristanova knihovna na recenzi další karpatské knihy. A když se ukázalo, že tématem je především putování, vnější i vnitřní, meditace, sdílení a odevzdání se, nemohl jsem odolat.
Kniha je deník, samozřejmě literárně zpracovaný. Obsahově jde o postřehy, úvahy a myšlenky, tak jak je autor na cestě zachycoval. Prožité události a to, co vyvolaly, jakou odezvu – a jak je poutníci vnímali. Proč vlastně na takovou cestu vyrazili? Odpověd je hned na začátku, v úvodu:
„Byla to moje poslední velká cestovatelská ctižádost. Být v divoké přírodě, být v horách. Být tam dlouho a jít. Být na cestě a přitom nepotřebovat stroje, nepotřebovat benzínky a obchody a zároveň se neprohýbat bolestí pod tíhou napěchovaných batohů. A chtěl jsem také poznat koně, to zvíře plné tajemství, o jehož spojení s člověkem se toho ve světových kulturách nabájily stohy mýtů a pohádek.“ (Str. 5)
Tak tedy pouť, cesta „do světa tady a teď. Očišťovací cesta, zpomalovací. Cesta spojení. Prostě být v horách, být v přírodě, být s miminkem a s koněm a jeden s druhým. Být s Bohem...“ (str. 5). A když se odevzdáte Bohu, přání se plní… to je velké téma a často se vrací. S úžasem popisuje, jak se jim často a opakovaně plnila až neuvěřitelná přání, kolik darů dostali a jak přesně dary odpovídaly jejich tužbám.
Určitě v tom hraje roli prostředí, v horách je člověk vzdálen shonu a snáze může být v souladu (ba přímo musí, minimálně s přírodou a počasím).
„Hory jsou svatyně. Jsou očistná lázeň. Denně smýčeny větrem a sluncem netrpí příliš nánosy civilizace a sociálních energií. Je tu čisto, čisto pro ducha. A pokud je člověk ochoten nechat svou špínu v údolí, brzy si v horách užívá odlehčení od pokušení, od přehnaných tužeb a od zamotaných myšlenek, vedoucích odnikud nikam. Odpočine si od hierarchií a od sociálních pozic a povinností. Seškrábne ze sebe tíživou vrstvu světských starostí...“ (Str. 39)
Jenže, jak ukazují kapitoly o krizích, o podlehnutí vzteku, o pokušení k jídlu – sám před sebou člověk neuteče ani do hor.
„Když nám nedávno opět spadla z koně bagáž při stoupání do jednoho příkrého kopce, trošku jsem Fukiko vyčinil nepozornost. A to byl spouštěč její nahromaděné tesknoty. Ten den, kdy jsme i ráno vynechali naše spojovací cvičení a naše mysli si šly tak trošku každá vlastním směrem, to všechno na Fuki spadlo, ona mě poslala k čertu a popadla peněženku, bundu a baterku a utíkala s Aničkou na zádech dolů z kopce, připravená všeho nechat. Dohonil jsem ji však a začal boj. Procházeli jsme skrz její clony zoufalství a pocity opuštěnosti. Bourali jsme zdi tesknoty a touhy po normalitě, touhy po bezpečí, po suchu, teplu a po rovné podlaze. Byl tam hněv a křik a byla tam spousta pláče, A nakonec přišlo vyčerpané zvolání: ‚Já už nemůžu dál! Já už takhle nemůžu!‘“ (Str. 76)
Měl jsem chvílemi z těch promluv nepříjemný pocit, že jejich putování není zase až tolik společné, že po něm netouží oba. Že je to on, sebestředný, duchovně žijící, meditující, kdo se vydal putovat, a jeho pokorná žena dělá co on si přeje. O miminku nemluvě. Může to být samozřejmě jen dojem; naopak smekám před upřímností, s jakou mluví o svých pocitech, ať už jsou jakékoliv.
Knize škodí špatná jazyková korektura, text je plný pravopisných chyb, od složitějších (špatné přechodníky) po tak základní, jako je shoda podmětu s přísudkem nebo vyjmenovaná slova. Ale přes to se dá přenést, obsah sdělení je důležitější než jeho forma. A pokud vás cesty vnitřní i vnější zajímají, na nic nečekejte.
„Ale hory to spravily. Dají pocítit tělo, dají pocítit majestátnost stvoření, a když člověk utiší svou hlučnou mysl, uslyší ze strání, z vrcholů a z lesů hlubokou píseň planety. Zmlazující symfonii, zpěv země o věčnosti.“ (Str. 51)
Je jasné, že autor je svérázná a výrazná osobnost; už jen ten fakt, že jako Čech žije v rumunské vsi Šumici a za ženu má Japonku, naznačuje bohaté životní peripetie. Medailonek na konci knihy to potvrzuje – „na univerzitě studoval antropologii, environmentalistiku a nonverbální divadlo“, studoval u japonského tanečníka Mina Tanaky v Honšú, jako nezávislý etnograf studoval maorský kmen na Novém zélandu, islám v rybářské vesničce v Malajsii, zen ve Vietnamu, hinduismus v Indii, pravoslaví v Řecku a Transylvánii… Podívejte se také na stránky www.offcompany.org a rozhovor na eMontana.
nakladatelství CAD Press, Bratislava 2015, ISBN 978-80-88969-66-2, cena 223 Kč
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.