Určitě v tom hraje roli prostředí, v horách je člověk vzdálen shonu a snáze může být v souladu (ba přímo musí, minimálně s přírodou a počasím).

„Hory jsou svatyně. Jsou očistná lázeň. Denně smýčeny větrem a sluncem netrpí příliš nánosy civilizace a sociálních energií. Je tu čisto, čisto pro ducha. A pokud je člověk ochoten nechat svou špínu v údolí, brzy si v horách užívá odlehčení od pokušení, od přehnaných tužeb a od zamotaných myšlenek, vedoucích odnikud nikam. Odpočine si od hierarchií a od sociálních pozic a povinností. Seškrábne ze sebe tíživou vrstvu světských starostí...“ (Str. 39)

Jenže, jak ukazují kapitoly o krizích, o podlehnutí vzteku, o pokušení k jídlu – sám před sebou člověk neuteče ani do hor.

„Když nám nedávno opět spadla z koně bagáž při stoupání do jednoho příkrého kopce, trošku jsem Fukiko vyčinil nepozornost. A to byl spouštěč její nahromaděné tesknoty. Ten den, kdy jsme i ráno vynechali naše spojovací cvičení a naše mysli si šly tak trošku každá vlastním směrem, to všechno na Fuki spadlo, ona mě poslala k čertu a popadla peněženku, bundu a baterku a utíkala s Aničkou na zádech dolů z kopce, připravená všeho nechat. Dohonil jsem ji však a začal boj. Procházeli jsme skrz její clony zoufalství a pocity opuštěnosti. Bourali jsme zdi tesknoty a touhy po normalitě, touhy po bezpečí, po suchu, teplu a po rovné podlaze. Byl tam hněv a křik a byla tam spousta pláče, A nakonec přišlo vyčerpané zvolání: ‚Já už nemůžu dál! Já už takhle nemůžu!‘“ (Str. 76)

Měl jsem chvílemi z těch promluv nepříjemný pocit, že jejich putování není zase až tolik společné, že po něm netouží oba. Že je to on, sebestředný, duchovně žijící, meditující, kdo se vydal putovat, a jeho pokorná žena dělá co on si přeje. O miminku nemluvě. Může to být samozřejmě jen dojem; naopak smekám před upřímností, s jakou mluví o svých pocitech, ať už jsou jakékoliv.

Knize škodí špatná jazyková korektura, text je plný pravopisných chyb, od složitějších (špatné přechodníky) po tak základní, jako je shoda podmětu s přísudkem nebo vyjmenovaná slova. Ale přes to se dá přenést, obsah sdělení je důležitější než jeho forma. A pokud vás cesty vnitřní i vnější zajímají, na nic nečekejte.

„Ale hory to spravily. Dají pocítit tělo, dají pocítit majestátnost stvoření, a když člověk utiší svou hlučnou mysl, uslyší ze strání, z vrcholů a z lesů hlubokou píseň planety. Zmlazující symfonii, zpěv země o věčnosti.“ (Str. 51)