Když se odněkud ozve hluboké bzučení, působí to výhružně, a tak se hned začnu rozhlížet, z kterého směru nálet přichází. Tentokrát to bylo pod střechou terasy, a hlavně, bzučení šlo pořád z jednoho místa.

Dokud nepřestalo, to když sršeň usedla. Měl jsem tak jedinečnou příležitost pozorovat zrod hnízda. Nejdřív je to jen taková malá stopka...

Sršeň obchází, přilepuje a pak zase odlétá pro další materiál. Chvíli jsem to se zájmem fotil, ale když se pak ta obluda začala živě zajímat o mě, můj zájem rychle ochladl a vzdálil jsem se do bezpečné vzdálenosti.

I když jsem možná nemusel. Šel tuhle po mailech text o sršních, plný neuvěřitelných informací.

• Že sršně mají mnohem slabší jed než včely nebo vosy.
• Že je sice slabší, ale kvůli acetylcholinu bodnutí víc bolí.
• Že jed dokáží vystříknout až 40 cm daleko, aniž by bodly, a že zásah očí účinkuje jako slzný plyn.
• Že jsou vcelku mírumilovné – ale zvědavé.

Dost mě to překvapilo, od obecného povědomí jsou takové informace dost daleko. Ale podle článku v Ekolistu, který cituje Mojmíra Vlašína z Ekologického institutu Veronica, se zdá, že je to skutečně tak.

Na anglické Wikipedii jsem našel ještě jednu věc – feromony pro útok. Při ohrožení hnízda, nebo pokud jsou jedinci poblíž hnízda zabiti, mohou uvolnit fermon, který způsobí poplach a útočné chování zbytku hnízda.

Mimochodem ta stavitelka, kterou jsem pozoroval, byla zřemě oplozená matka – se stavěním začíná sama a teprve později jí s ním pomáhají vylíhlé dělnice.