Velmi zvláštní kniha. Souvislý proud poetických obrazů, až snová vize o nalezení osudového partnera a přirozeného života.
„Kolem půlnoci Maličká usnula. Zatímco u ní držel Chlupáč stráž, pokračovali jsme se Smíškem v tanci. Snad to ani nebyl tanec, když jsme tam stáli proti sobě a zlehka se kolébali v rytmu noci. Hladili se po dlaních, zádech, ramenou. Mlčeli jsme a nemlčeli. Naše řeč byla beze slov. Stát a pohupovat se. Jako stébla trávy. Jako rákosí na břehu řeky. Jako řeka na břehu rákosu. Jako hvězdy na vlnách noci. Jako noc v proudu světla. Jako světlo zviditelňující věci. Jako věci dávající vyniknout světlu. Takový klid, taková jistota, takové bezpečí.“ (Str. 51)
Když je přerván náhlým pádem z výšin, ráj je ztracený a nahrazený psychiatrickou léčebnou, je to šok; naštěstí nás v něm autor nenechá máchat dlouho. Není divu, že pád přijde, útěk je sice někdy nevyhnutelné řešení, jako ten Lauřin – od perfekcionistické matky a odtažitého otce, nedostatku lásky a citu, od nalinkovaného života -,
„Zvyknu si, zvyknu, na řízky i na všechno ostatní, říkávala jsem si. I na zkažený dech chlapa, ke kterému necítíš lásku ani odpor, ke kterému vlastně necítíš vůbec nic, který ti přesto při každé příležitosti dýchá tak z blízka do tváře, až se ti dělají mžitky před očima a všechno tě bolí ještě další den, i na to se dá zvyknout.
To si ale člověk nemůže říkat pořád, přece jenom zůstává myslící bytostí s jistou mírou nezávislého úsudku. A ten já jsem měla. To bylo nejhorší. Ten vnitřní rozpor, mezi jejich samozřejmostí a mojí nutností toho, co bezpodmínečně musím udělat, pokud nechci skončit na psychiatrii. Zmizet, zmizet tomu všemu, protože jinak… Jinak zmizím sama sobě. A to jsem nechtěla.“ (Str. 41)
- ale trvalé výsledky nepřináší, to dokáže jen postavení se tomu čelem a překonání, vnitřní překonání. Smíření.
„Někdy je to vteřina, někdy dvě, jindy deset vteřin, co trvá ta chvíle, než se vrátím do těla a než se vrátím do kuchyně, abych dokončila oběd nebo večeři. Ale ta vteřina nebo dvě nebo deset vteřin stačí, aby naplnily celý můj den barevným světlem, které se se soumrakem nerozplývá ve tmě, ale ozařuje všechno, na co pohlédnu.
Oheň v kamnech. Stůl a židle. Misky s jídlem. Naše rty a oči. Večerní ticho. Stromy, když si tak vyjdu do zahrady, abych vyplašila ježka, který na kompostu našel hrášek a aniž by o tom věděl, dostal nové jméno a potom se tiše stulil do trávy a vyplašil ptáčka, který začal zpívat. Ne, aby mu spílal, ale aby řekl, jak je krásný a jak je krásný celý večer a jak je krásná noc, s hvězdami, které jako by se zachytily v korunách jabloní, tak nízko je dnes nebe. I zítra bude a ty se natáhneš, daleko natáhneš ruku a vybereš jednu, tu svoji hvězdu, a dáš ji do mísy k jablíčkům a k hruškám a k švestkám a k tichu ze své zahrady.“ (Str. 129)
Lauřina cesta není jednoduchá, je toho tolik, tolik traumat z dětství a dospívání, tolik démonů v duši, nahlodávajících štěstí, a Smíšek, ve svém osvícení, dokáže být TAK vzdálený. Bolestí ale člověk roste a Laura to dokáže.
Ilustrace ke knize jsou velkorysé, obsahuje barevné reprodukce působivých obrazů Markéty Kotkové
doplněné kresbami Lenky Janouškové a kaligrafiemi Petry Vitáskové. Po grafické stránce je tam jediný nedostatek – některé odstavce jsou vysázené menším písmem. Nepatrně menším, nebo méně tučným, ale přesto to vidím; dost času jsem strávil zkoumáním, jestli v tom není nějaký význam, jestli menší písmo neoznačuje vzpomínky, představy nebo tak – ale ne. Nejspíš jen chyba. Příklad strana 21, vlevo menší, vpravo větší:
Každopádně rychle jsem si zvykl. A pokud jde o obsah, po počátečních rozpacích nad poetičností jsem kouzlu propadl. Velmi neobyčejná kniha, doporučuji.
nakladatelství Maitrea, Praha 2010, ISBN 978-80-87249-13-0, cena 155 Kč
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.