Že jsou knihy Michala Čagánka zajímavé, intenzivní a s duchovním přesahem, to jsem věděl. Ale že Plyšový Buddha bude taková bomba, to jsem nečekal.

Na začátku se dozvíme, že Pavel Plyšatý se narodil v letadle, kterým jeho maminka utíkala před problémy ve své domovině. Rodiče nechtěli o nemanželském dítěti ani slyšet, stejně jako jeho otec, mocný a všeho schopný úředník. Ukrýt se na farmě kamaráda Jeffa Drivela zvaného Kid v nekonečných rovinách amerického západu bylo docela rozumné řešení.

Bohužel až na místě se ukázalo, že farma už dávno není farmou, Kid se utápí v alkoholu a jen živoří. Pavlova maminka tam (jako Kidova hospodyně) přesto začne přetvářet poušť v ráj, alespoň tedy pro svého syna. Jeho vyrůstání je život v souladu s bytím a tak se mu stává, že zapomíná jíst či spát.

Můj čas se nepočítal na hodiny, nedal se zavřít do krabičky a pověsit na zeď. Proto se klidně mohlo stát, že jsem od úsvitu do soumraku pozoroval včely vylétávající z díry ve zdi a za celý den jsem nepocítil hlad ani žízeň.

Dědeček vyřezával své hole, šupiny dřeva padaly na kamenitou zem. Ptáci přilétali a odnášeli si je na svá hnízda. Mnoho dní jsem prožil jako starcův tichý společník.

Před mýma očima rozkvetla jabloň a rozpukl kámen.

Viděl jsem růst trávu a mladé ptáky osvojovat si techniku letu.

Celé noci jsem bděl pod jasnou oblohou a nechával se zasypávat prachem hvězd. Jindy jsem celý den a noc proseděl na plácku za domem a nechával se smáčet deštěm.

Voto byl blahem bez sebe. „Podívej se, co ten magor zase dělá! No schválně se podívej!” dobíral si moji maminku.

Těšil se, že dostanu zápal plic, budu ležet s horečkou, blouznit ze spaní. To bude nejlepší důkaz, jaký je borec a já debil.

Ale já jsem neonemocněl. Nikdy.

Protože jsem nevyvíjel žádné úsilí jakkoliv věci měnit, prakticky jsem nepociťoval únavu. Nepotřeboval jsem jíst ani spát. (Str. 21)

Každé dítě se rodí jako jedno velké vědomí, ale jen málokteré tak zůstane. Přestane nechávat věci dít se tak, jak mají, začne usilovat, přestane plout s proudem.

Zešeřilo se. Dlouho jsme seděli mlčky, vychutnávali přítomnou chvíli a stařečkovo domácí víno. Nahořklé, a přece plné sladkosti.

„Nechat věci dít se, je ten nejlepší způsob, aby se staly,” zopakoval stařeček to, o čem mluvil už dříve.

„Lidé na to ale nejsou zvyklí. Pořád by chtěli, aby bylo všechno po jejich.

Nedovolí bouři, aby křísla bleskem, a tak musí přijít uragán a všechno rozmetat.

Nedovolí říčce, aby se vylila z břehů, a tak se vylije moře.

Potlačují smích, zadržují slzy. A tak je stále víc pláče, zatímco pramen smíchu vysychá.

Stojí na rozcestí a neví, kterou cestu zvolit, zatímco jejich srdce je už dávno v cíli.

Překonávají horské hřebeny, když je třeba pečovat o zahradu v údolí.

Jako žebráci žadoní o lásku muže nebo ženy, zatímco samotná Láska je objímá.

Oni však nevidí, oni neslyší, oni necítí. Nedokážou ani pomyslet na to, že by nebyli. A tak se plní bolestí, tak přežvykují křivdy, tak se trmácí pod kříži. Jedinou nadějí je pro ně smrt. Jedině ta všechno překoná. (Str. 38)

Když se ráj rozsype, vyrazí stále ještě mladý Pavel přes poušť. Když dokáže nemožné, dorazí do malé osady, kde už je očekáván. Přinesl déšť a všichni vědí, že je něco víc, než obyčejný chlapec. Mohl by tam zůstat roky, celý život:

Něco mi říkalo, abych zůstal v její blízkosti, něco mě pobízelo dál na cestu.

Kolik je asi takových míst, kde čekají na déšť?

Věděl jsem, že bych na Pláních mohl dobře prožít celý svůj život. Stejně tak bych ho mohl prožít v lese nebo uprostřed hor. Z nějakého důvodu jsem však přijal lidskou formu a ta forma se chtěla naplnit.

Abych se mohl uskutečnit, budu muset sestoupit z nebe, zanechat otisk, dotknout se země, nechat se rozdrtit, bezmála zaniknout, a tak se znovu zrodit.

Překonat lehkost i tíži, vytrysknout jako pramen, dávat se pít, a tak se napájet, vzlétnout a znovu usednout na zem. Klopýtnout, vstát, kráčet, zastavit se, klidně spočinout, divoce bujet, náhle rozpuknout, zas klesnout na zem, znovu se vzepnout do výše.

Abych se mohl uskutečnit, budu muset projevit sílu, kterou v sobě dosud jenom tuším. K lehkosti přidat váhu, černou přimíchat k bílé, ve které jsem se tak rád ztrácel světu. Nalézt ten správný poměr, správnou míru věcí, která ze mě stvoří muže. (Str. 66)

Ano, tím začne jeho sestup. Sestup do pekla, do mámení máji a postupné zapomenutí všeho, čím byl. Ve vyprávění bych mohl pokračovat ještě dlouho, ale to není cílem. Přečtěte si to sami.

---

Kniha je velmi sugestivní, na té opilecké farmě jako bych byl také. A také je to docela drsné čtení, autor malého Buddhu rozhodně nešetří – zpočátku jsem četl po malých kouscích, dávkovaně, právě kvůli té působivosti.

Inspiračních zdrojů se dá rozeznat mnoho:

• motiv hole a jejích dopadů na ty, kdo si to zaslouží – a nebo potřebují „postrčit“ – (zen)buddhismus
• nechávat věci, ať se stanou, to je taoismus
• sestup mudrce z hory kupříkladu Zarathustra
• bytí v přítomnosti, tady a teď

Jsou to ty nejlepší příklady duchovního rozvoje.

Pak třeba popis pouště jako od Exupéryho:

Poušť se může zdát bez konce, pokud ji měříš počtem napajedel a vzdáleností mezi nimi. Pokud čekáš na soumrak jako na spásu a sluneční žár nazýváš peklem. Pokud se trmácíš pod nákladem vzpomínek, toho, co dle svého mínění znamenáš pro svět, plný věcí příštích, úzkosti z toho, nač nikdy nedosáhneš, slibů kroutících se mezi prsty, prázdného smíchu, výkřiků do tmy. Každý kámen je překážkou, každé údolí pastí, písek byl schválně stvořen, aby ti bránil v cestě, stejně tak trnité křoví. (Str. 48)

Hodně se mi líbilo Buddhovo bytí ve skutečném světě, jeho napomáhání událostem, aby zapadly na své místo:

Po večeři jsem si nechal zavolat kuchaře. Poděkoval jsem mu za výtečné jídlo, tentokrát zcela vážně. Bramboru připravil skutečně na výbornou.

Potom jsem vstal a zašeptal mu do ucha krátké osobní sdělení. Kuchař zůstal nějakou chvíli nehybně stát, potom odvázal zástěru, sundal čepici a byl ten tam.

„Cos mu proboha řekl?!” polekal se Marcipánek.

„Že je ho tady škoda. Už delší čas přemýšlel o změně prostředí, myslím, že ten okamžik právě nastal.” (Str. 195)

Původně jsem chtěl napsat, že je to Čagánkova variace na Opraváře osudů (hospůdka, sobotní hudební večery, američan s českými kořeny), nutno říci že podstatně uvěřitelnější – ale s překvapením jsem zjistil, že Plyšový Buddha vyšel dříve. Překvapivá shoda…

Knihu ještě uzavírá kapitola Z výroků Pavla Plyšatého Plyšového Buddhy s koncentrovanými radami.

Jaké je tajemství života?

To je prosté.

Jít spát, když jsi unavený.

Najíst se, když máš hlad.

Když vidíš někoho blbnout a víš, že ho zastaví jedině rána pěstí, tak ho praštit.

Taky umět obejmout.

Nebránit se pláči a často se smát.

Jestliže chcete cvičit, cvičte si.

Pokud vám přináší užitek strnulé sezení nebo zpívání manter, tak jen do toho.

Hlavně s tím neotravujte ostatní. (Str. 248)

Zkrátka, Plyšový Buddha je jeden z nejlepších iniciačních románů, které jsem kdy četl. Vřele doporučuji.

Odkazy:

• Plyšový Buddha v ČBDB
• Plyšový Buddha v Databázi knih
• autorova stránka
• recenze: Petra Darebníčková

Všichni se vymlouvají na druhé. Ženské se vymlouvají na chlapy, chlapi na ženské. Ten nemá peníze, ten jich má zase moc. Ten je příliš mladý, ten zase starý… Kecy, samé kecy. Není tu nikdo a nic, co by tě mohlo vychýlit z dráhy štěstí, pokud se pro to sám nerozhodneš. Máš přesně tolik peněz, energie i náklonnosti, kolik jsi připravený sdílet. (Str. 243)

ČAGÁNEK, Michal. Plyšový Buddha. 2016. ISBN 978-80-906777-0-8.