Snaha posadit to celé do Čech je tak milá – a tak nereálná a neohrabaná, až se z toho musí člověk usmívat. Všichni ti Češi a Češky a poloČeši jsou… prostě Američané. U Čechoameričanů budiž, nesou si v sobě jinou kulturu, ale třeba strejda Petr, žoviální baron Prášil, který strhne ke svým výstupům celé osazenstvo:

„Měl byste přijít, když tu strejda Petr inscenuje bitvu u Hradce Králové – po stolech rozestaví slánky a půllitry a každý dostane nějakou roli, jezdectvo, dělostřelectvo, pěchota, Prusové a Rakušani, sešikovaní před bitvou. Všichni v hospodě se zapojí.
Místo přilbic mají na hlavě ošatky na pečivo. Tři chlapi bouchají jako kanóny, jiní představují cválající koně – klapou prsty na stolech jako kopyta. Jistě tušíte a doufáte, že hlavním hrdinou je strejda Petr. Byl tam coby důstojník rakouské kavalerie a oháněl se šavlí.“ (Str. 12)

Tohle? Čech? V české hospodě? Těžko přetěžko. Luci Milena je také extrémně svérázná, což zase s jejími naprosto normálními kořeny nejde dohromady.

Horší je, že postavy jsou obecně dost ploché, zejména samotný George – neslaný nemastný přitakávač. Vybočuje z toho jen Vera, tu se povedlo vykreslit plasticky, s její proměnlivostí, temnou stránkou – a touhou po světle.

„Můj život byl… a pořád je… pořádná kafkárna.
S jeho pravdou jsem smířená. Jenže taky… bych zároveň… moc chtěla najít… a věřit tomu, co on nenašel a čemu nevěřil.“ (Str. 28)

Hlavní hrdina a jeho způsob obživy, to také není úplně šťastné ani reálné. V Čechách takové výhry známe především z literatury a naše přejícnost je vyhlášená.

„Já vím. Nechci, aby moje odpověď byla dlouhá a nudná.
Takže ti jen řeknu, že jsem vyhrál v loterii. To bude nejlepší. Vyhrál jsem v loterii. Nic moc, žádnou hlavní cenu, ale stačí mi to, abych nemusel chodit do práce. Nemusím se živit prací. Stačí mi, když se soustředím na život.“ (Str. 128)

Některé epizody, třeba svatba v Anglii, z děje úplně vybočují, jsou kaleidoskopické (téma navíc známe z fejetonu) a vlastně docela nadbytečné.

Dialogy prezentují názory, nepříliš odpovídající věku protagonistů. Je to spousta zajímavostí, samozřejmě, ale do běžného hovoru to moc nezapadá. Vlastně se pořád dokola poučují...

„‚(...) Vážně myslím to, že díky mé fantazii je tu osoba, která píše román. A s tím souvisí, že se považuju za herečku v divadle života. Psát román pro mě znamená, že to tak opravdu je.‘
‚To teda koukám. Možná bys mi to raději měla napsat.‘
‚Je to řečeno filozoficky, Georgi. Literatura je sestra filozofie – ta, co se maluje, zpívá a tancuje.‘
‚Ovšem… Pokračuj...‘
‚Spisovatel je něco jako ošetřovatel v zoo. Jenže místo zvířat mám v hlavě běsy, anděly, jednorožce, draky a různé nadpřirozené bytosti.‘
‚To se mi líbí. Chápu, a dál?‘“ (Str. 191)

Pro Fulghuma jsme všichni herci na divadle života, a tak i hlavní postavy hrají určené role. Možná by knize slušela inscenace na divadle skutečném, tam se deklamace v dialozích i teatrálnost naopak hodí.