Zatímco první díl jsem dlouho odkládal, než jsem se do něj pustil, šetřil si ho, jeho pokračování jsem odkládat nedokázal. Už dopředu jsem věděl co můžu čekat a že to bude stát za to. A stálo.

Mistrovské vykreslení postav, jejich charakterů při použití kratičkých kapitol, odstavců nebo pouhých vět. To jsem asi ještě v žádné jiné knize neviděl. Líbí se mi důraz na mezilidskou komunikaci a na to, jak ošidná může být, jak má každý nějaká očekávání a představy, které s realitou nemusí mít nic společného.

Jistě by se dalo namítat proti detailní popisnosti, obzvlášť v části o Japonsku, jenže dozvědět se něco nového neuškodí a co my vlastně víme o japonské kultuře, divadle kabuki, tradičím japonském tetování? Převážně nic. Alespoň já nevěděl.

V textu jsou opět ilustrace, plánky, i když je jich o něco méně než v prvním díle, a také notové zápisy valčíků. Hudební analfabeti jako já, kteří z not nepoznají ani rytmus, natož melodii, mají k dispozici CD. Podkreslení hudbou je dokonalé, nenechte si ho ujít, čtení dostává jiný rozměr. Nějak zvlášť dílo doporučovat nemá smysl, kdo četl první díl, přečte si i tento, kdo ne, musí prvním dílem začít. A rozhodně neprohloupí, atmosféra každé stránky je neopakovatelná, obrázky připomínají něco ... důvěrně známého, na co si ale nemůžeme přesně vzpomenout, zkrátka nás drží v hrsti.

Tak. Vy kdo nechcete předem prozradit nic z děje knihy, abyste se neobrali o překvapení, přestaňte číst, teď totiž toto nepsané pravidlo hodlám porušit. Budiž mi omluvou, že i já jsem se to dozvěděl dopředu z novin, z rozhovoru s Robertem Fulghumem u příležitosti jeho návštěvy v České republice. Raději se podívejte, co napsali jiní, třeba Tomáš Fojtík na serveru Knihovnice.cz, František Cinger na Novinky.cz, hanele.bloguje.cz.