Robert Fulghum: Už hořela, když jsem si do ní lehal (Wuwejův zápisník)

obálka Už hořela, když jsem si do ní lehal Kratičké Fulghumovy příběhy, fejetony, mají kouzlo bezprostřednosti. Zamýšlí se nad běžnými věcmi – ale ukazuje, jak se v nich projevuje lidskost. Láska, víra, touha i obyčejné (obyčejné?) sdílení a vzájemnost. Věci, které člověk zná, aniž by si uvědomoval.

Třeba to o dospělosti. O uklízení pozvracené podlahy, odčerpávání septiku, prošťouchávání ucpaného záchodu:

„Dokud je člověk dítětem, má pocit, že jestli ho mají opravdu rádi, nemůžou po něm přece nikdy chtít, aby šel se smetím. A když se zařadí mezi dospělé, jde se smetím, protože má ostatní rád. Těmi ‚ostatními‘ nemyslím jenom členy vlastní rodiny, ale rodiny celého člověčenstva.
Otřepaná pravda stále platí.
Být dospělým je špinavá záležitost.
Ale někdo to dělat musí.“ (Str. 52)

Když zmíněné špinavé věci začne dělat, stává se člověk dospělým.
A když si začne uvědomovat, proč to dělá, stává se moudrým.

„Už hořela, když jsem si do ní lehal“ je druhá Fulghumova kniha a stejně jako ta první stojí za přečtení. Manifest humanismu a každodenní laskavosti.

nakladatelství Argo, Praha 1996, ISBN 80-7203-029-9, cena 189 Kč

Robert Fulghum: Už hořela, když jsem si do ní lehal

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv