Robert Fulghum: Už hořela, když jsem si do ní lehal

Kratičké Fulghumovy příběhy, fejetony, mají kouzlo bezprostřednosti. Zamýšlí se nad běžnými věcmi – ale ukazuje, jak se v nich projevuje lidskost. Láska, víra, touha i obyčejné (obyčejné?) sdílení a vzájemnost. Věci, které člověk zná, aniž by si uvědomoval.

Třeba to o dospělosti. O uklízení pozvracené podlahy, odčerpávání septiku, prošťouchávání ucpaného záchodu:

Dokud je člověk dítětem, má pocit, že jestli ho mají opravdu rádi, nemůžou po něm přece nikdy chtít, aby šel se smetím. A když se zařadí mezi dospělé, jde se smetím, protože má ostatní rád. Těmi ‚ostatními‘ nemyslím jenom členy vlastní rodiny, ale rodiny celého člověčenstva.
Otřepaná pravda stále platí.
Být dospělým je špinavá záležitost.
Ale někdo to dělat musí. (Str. 52)

Aktualizace 1. 8. 2026: Když se, vyzbrojen informacemi o storytellingu, vracím k Fulghumovým příběhům, můžu jen konstatovat, že jsou bezchybné. Přesně nastavují napětí, na začátku nahodí vějičku a velmi často mluví právě o onom pětivteřinovém okamžiku, kdy se autorův svět navždy změnil.

Založil jsem si pár kapitolek, třeba vyprávění o Johnu Pierpontovi a jeho neuvěřitelné sérii neúspěchů – a přesto jeho dílo každý zná. Nebo o učiteli autoškoly, kterého všichni studenti považují za maximálního borce, protože je provází při jednom z mála přechodových rituálů, který ve společnosti přetrval. Ale nejvíc, nejvíc mě dojal příběh o krabici s poklady a papírovém pytlíku. I kdyby nic jiného, kvůli němu si knihu přečtěte (Str. 23).

Odkazy:

• Robert Fulghum: Už hořela, když jsem si do ní lehal v Databázi knih
• Robert Fulghum: Už hořela, když jsem si do ní lehal v ČBDB

FULGHUM, Robert. Už hořela, když jsem si do ní lehal. Praha: Argo, 1996. ISBN 80-7203-029-9.