Moc mě pobavil popis, jak zkoušel energetický nápoj „Žádný strach“, a aby o něco nepřišel, dal si ho rovnou dvakrát:

„Tohle jsem na počítači napsal vestoje - nohy mi vibrovaly, jako bych měl chorobný třes. Židli ve své pracovně jsem ještě nepřeskočil, ale možná to udělám co nevidět.
Nepochybuju, že bych to dokázal. Připadám si jako obrovská luční kobylka. Každou chvíli bych taky mohl explodovat, a to jakýmkoliv směrem. Dvakrát jsem na chvilku zahlédl Boha. V nejbližších okamžicích čekám božského anděla - řekne mi, že teď můžu létat; postačí, když začnu máchat rukama.“

Ale ty konce, když účinky pomíjejí...

Hodně se mi líbilo zasedání mimořádného bezpečnostního výboru v autorově hlavě nad nápadem vyběhnout do čerstvého sněhu nahý, záhada bidetů nebo postřeh o vášních, které vychládají:

„Každý máme v garáži, na půdě či někde ve sklepě Pozůstatky po nějaké dávné zálibě, s níž to nedopadlo dobře. Jsou to taková malá muzea vášní, které ochladly. Golfové hole, sjezdové lyže, sněžnice, výbava na stanování, sada na kroket, truhlářské náčiní, věci na šití, vodácká výbava a zahradnické náčiní.
Aspoň něco z toho máte určitě taky.“ (Str. 96)

Dojalo mě utěšování holčičky, které ztratila svou milovanou pokrývku a strnul jsem nad situací, kdy Fulghum potká skupinku hluchoněmých. Zkouší si, jaké to je, dorozumívat se jen posunky, a pokračuje v tom i v obchodě - a světe div se, obsluha tu hru hraje s ním. I s ostatními. Protože je hluchoněmá opravdu... Trapas.

Celá sbírka je meditativnější, méně kompaktní než ty předchozí, ale možná o to působivější.