„Dirigent za mnou přijel do Seattlu a shovívavě se mě zeptal: 'Jak dobře, pane Fulghume, vlastně umíte číst partituru?'
A já odpověděl: 'Já noty vůbec neznám. Vadí to hodně?'
Následovala dlouhá odmlka.
Dirigent mi vysvětlil, že Devátá je tak obtížná, že si na ni málokterý profesionální dirigent troufl bez mnoha let praxe.
Dále mi vysvětlil, že jenom v poslední větě je přinejmenším jednatřicet míst, kde se dirigent musí zarazit a citlivě změnit tempo.
Vysvětlil mi, že komorní orchestr normálně Devátou do svého repertoáru nezařazuje, protože má jenom dvacet šest hudebníků a na velké skladby si musí najímat daší. Takže bude třeba dirigovat padesát hudebníků, k tomu stočlenný sbor a ještě čtyři sólisty. I když hudebníci byli všichni profesionálové, sotva někdo z nich i ze zpěváků vystupoval s Devátou. A i kdyby to dokázali zahrát a zazpívat, udělat z nich soudržné těleso by byl ohromný výkon.
Vysvětlil mi, že když mi to s tím mácháním rukama tak báječně jde v obýváku, ve skutečnosti za hudbou zaostávám o půl vteřiny a klidně bych si momhl odskočit na záchod, vrátit se a orchestr by hrál dál. Při opravdovém koncertu musí mít dirigent v hlavě celou partituru. V opravdové koncertní síni musí dirigent myslet o několik vteřin dopředu a držet v hlavě vše, co se stalo, co se právě děje a co se stane během příští minuty - a to všechno najednou.
Vysvětloval všechno tak dlouho, až se ocitl ve slepé uličce.
'Když to shrnu, tak vy chcete... něco... tak... naprosto...'
Nenacházel slov.“
(Str. 112)

Jak to s tím dirigováním vlastně dopadlo najdete v knize; chtěl bych ještě zmínit, že když jsem ji před nějakými deseti dvanácti lety četl poprvé, tři příběhy jsem si poznačil jako obzvlášť působivé - a dnes bych si je poznačil také. Pozoruhodně trvalé hodnocení, zjevně dokáží oslovit v jakémkoliv stádiu duševního vývoje.