Zatím poslední sbírka krátkých textů Roberta Fulghuma, tedy forma, ve které je nepřekonatelný. Byl jsem docela zvědavý, jestli se něco nezměnilo, jestli se trojromán (nebo pětiromán?) Třetí přání nepodepsal i na úvahách a fejetonech. Ale ne, vše při starém. A některé kapitolky jsou přímo úžasné.

Sbírka je rozdělená geograficky do tří částí (plus jedna nelokalizovaná), podle toho, kde se vyprávění odehrávají. Robert Fulghum totiž střídá svá tři bydliště, Seattle ve státě Washington, pohoří La Sal v ukrese San Juan státu Utah a vesnici Kolymbari na severozápadě Kréty. Přesouvá se podle ročního období.

Když jsem se začetl, u některých příběhů jsem měl pocit, jako bych je už někdy viděl - a pak jsem si vzpomněl. Totiž nějakou dobu jsem měl v RSS čtečce Fulghumovy stránky, kde jeho dopisy a zamyšlení vycházejí. Když jsem pak zjistil, že některá barvitá vyprávění jsou pro moji chatrnou angličtinu příliš velké sousto, zase jsem stránky z denního přídělu informací vyhodil - ale stopy zůstaly.

Během čtení jsem si několik příběhů založil, abych na ně v recenzi nezapomněl. První je "Liturgický smích" (str. 25), to proto, že od ponuré vážnosti biskupů přechází Fulghum k úvaze o Ježíšově humoru. A k tomu, že ve své pracovně v Seattle i na Krétě má spisovatel kresbu smějícího se Krista. Dává mi to odpověď na otázku po vyobrazeních v článku Otčenáš - minimálně dva takové obrázky existují.

"Proslov nad smrtí jedné mouchy" (str. 92) je další mimořádná povídka. „Moucha se dokonce jednou vyšplhala na Žlutou smrtící plácačku, přešla po celé její délce, na konci spadla a kráčela dál. Odvaha. Důstojnost. Senilita.“

A možná nejvíce se mi líbilo povídání o hráčích, tedy o lidech, kteří si bez ohledu na okolnosti umějí hrát, kteří „mají mysl natolik bystrou, aby přijali nečekanou výzvu k naskočení do improvizované hry představivosti. Jsou to lidé s potrhlým smyslem pro různá šibalství.“ (str. 119)

Nesmí se ovšem narazit na nehráče: „na Queen Anne Avenue máme krejčovství. V jeho výloze je napsáno 'Předělávky a opravy pro muže i ženy.' Paní švadlena stojí ve dveřích. Zastavuju se a říkám: 'Moc bych potřeboval předělat a opravit.'
Dívá se na mě podezíravě. Jde dovnitř a zavírá za sebou dveře.
Tak ta nebyla hráč.“ (str.120).

• recenze Zuzany Sedláčkové
• recenze Jany Rezkové
• úryvek z Hráčů