Erlend Loe: Doppler (Wuwejův zápisník)

obálka knihy Erlend Loe: Doppler Doppler žije v lese. Kousek od města, ale na místě, kam obvykle nikdo nepřichází. Není tam cesta, takže spořádaní občané nemají jak přijít a objevit ho. Postavil si stan, živí se jako sběrač a lovec - když už nebylo zbytí, podařilo se mu ulovit losa, jehož maso využívá k výměně za nezbytné věci (ačkoliv o nezbytnosti nízkotučného mléka by se dalo polemizovat). Sám ani neví, proč do lesa odešel; jedním z impulsů byl pád z kola, kdy potlučený zůstal několik hodin ležet v naprostém klidu mezi stromy a bylo mu dobře, další byla smrt otce, o němž vlastně skoro nic nevěděl.

„V důsledku toho, nebo v důsledku nálady, kterou ve mně tohle všechno vyvolalo, nebo přinejmenším doufejme v důsledku toho, či onoho, co s tím souviselo, jsem si po náhlém vnuknutí, které se zdálo a nadále zdá náhodné, sbalil batoh a vydal jsem se do lesa. Na kuchyňské lince jsem nechal lístek, kde jsem stručně a jasně vysvětlil, že jsem si vyšel do lesa a že nevím, jak dlouho budu pryč, ale ať na mě nečekají s večeří. To bylo asi před půl rokem a od té doby jsem viděl svou ženu jen párkrát. Byla několikrát nahoře ve stanu kvůli sexu a kvůli tomu, aby mě přemluvila vrátit se domů, a i když jsem jí slíbil, že se vrátím, nevrátil jsem se. Říkám, že přijdu, ale nepřijdu. Je to v podstatě lež, ale co, je to můj život a já potřebuju být ještě chvíli v lese.“ (Str. 27)

A zcela nepochybně v odchodu sehrála roli pilnost.

„Udělal jsem toho tolik.
Byl jsem tak pilný.
Byl jsem setsakra pilný.
Byl jsem pilný ve školce. Byl jsem pilný na prvním stupni základní školy. Byl jsem pilný na druhém stupni. Na gymnáziu jsem byl odporně pilný, nejen co se týče studia, ale i sociálně.
Byl jsem pilný, a přitom jsem nebyl jednostranně zaměřený, neučil jsem se jen povinné penzum, byl jsem částečně také odbojný a drzý a jednal jsem se svými učiteli na hranici přípustnosti, a oni mě přesto měli raději než ostatní, a aby tohle člověk dokázal, musí být pilný jaksi bezmezně odporným způsobem, tak mě dnes napadá. Studoval jsem pilně a našel jsem si superpilnou holku, se kterou jsem se pilně oženil v kruhu pilných přátel, a to poté, co mi bylo nabídnuto zaměstnání tak pilné, ze mě nasměrovalo k dalším pilným zaměstnáním. Později se nám narodily děti, o které jsme se pilně starali, a pořídili jsme si dům a pilně jsme ho opravili. Uprostřed vší té píle jsem se pohyboval celé roky. Probouzel jsem se s ní, usínal jsem s ní. Dýchal jsem píli a postupně jsem ztrácel život. Tak to je, jak teď vidím. Bože nedopusť, aby moje děti byly stejně pilné jako já.“ (str. 33)

Doppler není izolovaný úplně, s lidmi komunikuje, když je to nutné, vyzvedne mladší dítě ze školky a staršímu jde na rodičovskou schůzku do školy, dokáže se domluvit jak s Düsseldorfem, jemuž chodil vykrádat sklep se zavařeninami, tak se zlodějem, který přijde vykrást jeho dům, ale... stejně je pošuk.

Odzbrojujícím způsobem dělá úplné koniny. Vezme losí mládě do stanu a didakticky mu vypráví. Zloději věnuje dvd přehrávač. Měří uběhnuté kilometry GPSkou, ale bydlí na jednom místě v lese. Jako by ho kus chyběl, jako by byl napůl autista, mluví tak nějak bez sociálního cítění. Přesto, nebo spíš právě proto, je kniha úchvatná. Doppler je tak mile praštěný, že jsem se neustále usmíval.

„Dívám se trochu na televizi, kde je jako obvykle bohatý výběr tenisových utkání a rekonstrukcí zločinů a více či méně fiktivních příběhů o lidských slastech a strastech. Sledování televize je pro mě jakousi encyklopedií toho, proč nemám rád lidi.“ (Str. 58)

Brát ji jako humoristické čtení by ale bylo povrchní, celý příběh vypráví jaké to je, když v člověku získá totální převahu divý muž a jeho cesta nezná kompromisů. O tom, jak se muži těžko vyrovnávají se svými otci. O jejich samotě i o společenství.

„A jestli něco, tak se rozhodně nezačínám podobat svému otci. Jak to jen mohla říct? Nesnáším, když něco takového jen tak konstatuje. Jako by věděla věci, které já nevím. Jako by o tom přemýšlela věčnost a najednou se rozhodla podělit se o to vědomí se mnou, ale jen trochu, jen vrcholek ledovce, jen náznak, abych měl o čem přemýšlet, a mohl si tak sám doplnit zbytek obrázku. Tuhle techniku používá moje žena často, a až ji příště potkám, požádám ji, aby s ní šla do prdele.“ (Str. 29)

Recenze: Barbora Závodská, Michaela Geisbacherová.

„Můj švagr si oddechl, jak vidím. Nejspíš očekával větší odpor. Možná měl trochu obavy, ale místo toho to bylo příjemné a skoro milé. Důvodem je to, že lžu. Ale to on neví. Lež je skvělý prostředek, kterého mnozí využívají příliš zřídka. Je neuvěřitelně efektivní. Člověk něco říká a míní něco úplně jiného. Fantastické.“ (Str. 107)

Aktualizace 26. 2. 2017: I po letech pro mě má kniha stejné kouzlo. Bezprostředně šílený Doppler a jeho okolí, to, jak se vyrovnává se svým otcem – a jak to od něj okoukávají ostatní… Jen by mě zajímal jiný konec. Doppler po dodělání totemu odchází dál a chce probouzet další a další muže, celý svět.

Je to opravdu prozření a po vyrovnání se s minulostí jde za svým cílem? Nebo se vyrovnal s jedinou epizodou, ale vnitřně se nic nezměnilo, je pořád šílený? Kdyby udělal něco jiného, bylo by to jasnější, obzvlášť když se mu zrovna narodilo další dítě.

nakladatelství Vakát, Brno 2007, ISBN 978-80-903815-3-7, cena 189 Kč

Erlend Loe: Doppler

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv