Richard Rohr, Joseph Martos: Cesta divokého muže (Wuwejův zápisník)

Richard Rohr, Joseph Martos: Cesta divokého muže Troufám si tvrdit, že je to jedna ze stěžejních knih o spiritualitě. Najdete stovky knih o duchovnu obecně, ale skoro žádné o něčem tak blízkém, jako je vztah syn-otec, něčem, co se bytostně dotýká každého muže. Ačkoliv si to neradi připouštějí...

Podobně jako Robert Bly v Železném Janovi vyslovuje to, co si jen málokdo uvědomuje, že totiž poté co se ženy emancipovaly, měli by se emancipovat i muži.

„Mužská emancipace je tedy složitější proces než emancipace ženská. Ženy vědí, že jsou utlačovány, a to už je sám začátek procesu emancipace. Ženy znají ty hry, které muži hrají, zatímco my muži si ani neuvědomujeme, že náš systém je vlastně systém her. A i když na to přijdeme, spokojíme se s tím, že tak to prostě na světě chodí, že tak to má v životě být, protože systém bílého muže už za nás realitu definoval. Ale takhle to v životě být nemusí.“ (str. 48)

Že pokud se muži snaží ustoupit ze zavedených patriarchálních zvyklostí směrem k ženskému vnímání, je to záslužné, ale nesmí se to přehnat, protože pak ztrácejí svoji sílu a přestávají být muži. Že cíl je syntéza.

„Protože většina společenských systémů byla dosud patriarchální nebo muži ovládaná, obvykle se na ženy pohlíží – zvláště ve feministickém hnutí – jako na utlačovanou společenskou skupinu. V tomto kontextu je všeobecně rozšířeným názorem, že muži drží veškerou moc a ženy prohrávají. Při svých vlastních úvahách o antagonismu mezi muži a ženami jsem ale dospěl k závěru, že poražení jsou jak jedni, tak druzí. Všichni jsme připraveni o onu zdravou celistvost – a já bych dokonce řekl posvátnost či svatost – která vychází ze sjednocení jak mužského, tak ženského prvku v našich životech. Dokonce bych zašel až k tvrzení, že muži celkově trpí větší ztrátou než ženy. A také více v důsledku této ztráty strádají.“ (str. 29)

Richard Rohr na začátku knihy nastiňuje schématicky náčrt duchovní cesty. Výchozím bodem je „model běžného muže“. Je to mužnost velitele, bojovníka, kovboje, šerifa, policisty, tvrdého podnikatele, finančníka, který patří jen sám sobě. Ostatní muži ho respektují pro jeho sílu, je sebejistý, vynalézavý a schopný, emoce a city obětuje cíli. Vzor mužnosti chlapců. Jenže to je jen první stupeň. Následuje posun k ženskosti (tedy měl by, jsou samozřejmě tací, kteří model běžného muže vypracují až do extrému – příliš racionální, necitlivý a drsný „povrchní muž“), většinou skrze vztahy s ženami. Učíme se vztahy navazovat, rozumět jim, vstupujeme na území zranitelnosti a citlivosti, spolupráce, podpory, mírnosti a starostlivosti. Je to „model běžné ženy“. Jenže problém je, když muž u této stránky zůstane. To se dá nazvat „model povrchní ženy“ a charakterizovat slovy slaboch, zženštilá bačkora – takový muž nemá ani hloubku, ani sílu. Měl by totiž následovat krok třetí, návrat k mužnosti na jiné úrovni, krok k opravdovému, svatému nebo divokému muži. V mnoha směrech je podobný běžnému muži, ale je v kontaktu sám se sebou. Dělá to co je třeba, nehraje si na dobrosrdečného chlapíka, ale ani na drsňáka. Je tvůrce...

„Až do minulého století trávili muži většinu svého času tím, že tvořili a vyráběli věci. Obvykle to byli farmáři, kteří pěstovali, šlechtili a sklízeli ovoce své práce způsobem velmi materiálním a všedním. Mezi muži bylo také mnoho řemeslníků a stavitelů. Vyráběli věci, které měly formu i obsah, což činilo jejich svět snesitelným, dodávalo mu to krásu a obohacovalo komunitu, v níž žili. Pracovali rukama, hlavou i srdcem; zhotovovali hmotné výrobky potřebné v lidské společnosti a přímo na výsledcích své práce mohli vidět dobro, jež vykonali pro sebe i druhé.
V naší vysoce přetechnizované společnosti se stále více mužů už nemusí angažovat v tradiční sféře mužské činnosti – výrobě předmětů. Místo toho se angažují v procesu „výroby“ peněz. Mění zaměstnání a dokonce i kariéry, jen aby vydělali víc peněz. Vkládají buď jen málo, nebo vůbec žádné investice do zboží, které vyrábějí, nebo do služeb, které poskytují. Vydělávání peněz není jen startovní čárou, je to i cíl.“ (str. 58)

Dojde i na archetypy: „Pokud se budeme ztotožňovat příliš dlouho jen s jednou částí, pravděpodobně se posuneme směrem k její temnější stránce. Jinými slovy, pokud jste jenom král, bez účasti bojovníka, milovníka a mudrce, brzy z vás bude špatný král. Jestliže jste jen milovník a nemáte ponětí o teritoriu krále nebo bojovníka, brzy se stanete závislým. A jestliže jste jen bojovník, bez odstínu mudrce, pravděpodobně skončíte jako terorista nebo fanatik.“ (str. 143)

Autor je františkánský mnich a proto najdete v knize pohled z křesťanského světa, ale rozhodně se nemusíte obávat nějakého zkreslení. Není to žádný dogmatik a hlavně, cíl duchovní cesty je jen jeden. Že kniha o mužské spiritualitě ženám neuškodí snad ani nemusím dodávat, že?

A na závěr zpráva nejlepší – knihu si můžete přečíst online na stránkách Chlapi.cz.

Aktualizace 28.4.2014:Opakované přečtení mi připomnělo, jak hluboký vhled do problematiky mužské spirituality Richard Rohr má – ale také to, jak hodně se opírá o křesťanskou víru. Je-li vám toto vnímání světa vlastní, je to čtení právě pro vás.

Cíl mužské spirituality z pohledu křesťanství:

„Takový muž žije pro druhé a je si toho vědom. Nemá potřebu postrkovat, zastrašovat nebo si zahrávat s mocí, jak je to běžné u ostatních mužů, protože on ovládá svou sílu s jistotou a klidnou sebedůvěrou. Není neústupný ani arogantní, ale ví své. Nejeví potřebu ani zájem o symboly postavení, protože on prostě je. Nemusí mít své iniciály na kufříku či spodním prádle, protože jeho identita je stálá a jistá – uvnitř něho. Svou duši vlastní jen on sám, nenabízí ji ani firmě, ani armádě, ani státu, ani pro něho přijatelnému kolektivnímu myšlení.
Svatí jsou lidé, kteří jsou celiství. Důvěřují své mužské duši, protože se setkali s Otcem. On jim řekl o zlobě, vášni, moci a jasnosti. Nakázal jim, ať dojdou na konec cesty a pak ať za to zaplatí. Sdílel s nimi svou tvůrčí energii, svá rozhodnutí, svého osvěcujícího ducha. Jsou spokojeni s tím, že vědí, i s tím, že nevědí. Mohou se starat, ale také nemusejí, a to bez jakéhokoliv pocitu viny. Mohou si dovolit selhat, protože se naučili pojmenovat svůj strach ze selhání. Nemusejí nic potvrzovat ani popírat, soudit nebo ignorovat. Ale zároveň jsou svobodní, aby toto všechno mohli beztrestně dělat. Svatí jsou neporazitelní. Jsou to muži!“ (Str. 151)

(Je skvělé, že o tomto tématu mohou číst básníci, křesťané i všichni ostatní, že každý má k dispozici knihu podle své nátury.)

Richard Rohr, Joseph Martos: Cesta divokého muže

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv