Následují ženy a opět se podíváme na tradiční složky ženskosti –

• potlačování agrese vedoucí k defenzivnímu strachu,
• potlačování autonomie a defenzivní touha po blízkosti a důvěrnosti,
• potlačovaná rozhodnost a z toho plynoucí defenzivní přizpůsobivost,
• potlačovaná sexualita nahrazovaná defenzivní smyslností,
• potlačování objektivity, zaměření na cíl i externalizace.

A pak už se vrhne naplno do vztahu, do konfrontace výše uvedených složek a jejich střetávání. Ta nejzákladnější dynamika je „ženská závislost na splynutí (ženy tomu říkají 'intimita') a mužská závislost na izolovanosti (muži tomu říkají 'svoboda')“.

„Problém s prodebatováním potřeb obou pohlaví: Můžeme žádat pouze to, o čem víme. Skutečná povaha genderových potřeb je popírána. Muž je přesvědčen, že potřebuje více svobody, ale kvůli obavám, které jsou v něm hluboko skryty a popírány, je tato potřeba odstupu založena na strachu a je bezbřehá. Podobně si ona může myslet, že potřebuje větší blízkost a důvěrnost, ale její hlubší podstata splynout a být stále blíž a blíž, až k úplnému připoutání, aby tak potlačila své obavy, je rovněž defenzivní, poháněná strachem a je nekonečná.“ (Str. 99)

Ukáže polarizaci, ke které to vede:

„Rychlým indikátorem potenciálu smrtící polarizace vztahu je to, nakolik se muž zaměřuje na sex, nakolik je jím posedlý a nakolik je žena posedlá důvěrností a intimitou.
Důvěrnost je druhou stránkou narůstající vzájemné lásky, důvěry a porozumění: není to potřeba, kterou je třeba splnit. Podobně mužova posedlost sexem signalizuje stupeň jeho tendence objektivizovat ženy a neosobním způsobem je využívat pro uvolnění napětí.
Muži, kteří když vidí ženu, okamžitě myslí na sex, stejně jako ženy, jimž okamžitě vytane na mysli možnost důvěry a intimity s mužem, s níž strávily jen krátký čas, jsou již polarizováni. Vytoří se napětí, protože on jí ve skutečnosti nemůže dát to, co ona potřebuje, a ona si toto omezení odmítá připustit. Navíc ona, na rozdíl od něho, není schopna bez problémů odevzdat sebe samu pro pouhé sexuální potěšení, což povede k neustálým konfliktům.“(Str. 82)

Popíše, jak tato polarizace povede k destrukci a jak se dá už na začátku vztahu předvídat:

„Sledujeme-li vztah v jeho průběhu, je možné vidět, kam se tento vztah ubírá a kde skončí. Muži stále ještě nevědí, že to, jak vztah probíhá a jak ho oba zúčastěnní partneři vnímají, je podmíněno tím, jak konají ve vztahu neboli jeho způsobem fungování, nikoliv tím, co dělají ve vztahu neboli jeho obsahem. Z této perspektivy je jakákoliv rada založená na tom, co dělat, zavádějící. V tradičním vztahu lze všechno dělat správně, přesto to však může být nakonec všechno špatně.“ (Str. 80)

A tak bych mohl pokračovat, cílem článku ale není převyprávět obsah knihy.

Jak ji zhodnotit?

Je psána pro muže a přestože ani je autor nijak zvlášť nešetří, vycházejí tu ženy o něco hůře. Nemyslím si, že by to tak bylo, každý vztah má dva účastníky a každý se na něm podílí stejnou měrou. Možná že to zkreslují prostředky, které používají ženy (obviňování) a které muži (útěk).

„Vztah se ženou, která vás obviňuje za problémy v tomto vztahu, se nemůže rozvíjet a s největší pravděpodobností degeneruje v hrůzný přízrak emocionálních explozí. Zdravý vztah se pozná podle toho, že se v něm nepracuje s obviňováním a vinou.“ (Str. 179)

Analýza je to velmi realistická až cynická, na rozdíl od spisků páně Hausmana ovšem konstruktivní, dává rady co dělat a co nedělat, jak projevům polarizace rozumět a včas jim zabránit.

„‚Co jsem udělal špatně?‘ je jen málokdy ta správná otázka, když se snažíte pochopit váš vztah. Když se budete snažit odpovědět na takto položenou otázku, přivedete sami sebe k šílenství. Vaše vztahové problémy nezpůsobilo to, co jste udělali, vnitřní hlubší pocity vyvolává způsob fungování, to znamená jak v interakci. Nikdy se nedoberete odpovědi, když se zaměříte na obsah, na ono co.“ (Str. 179)