Arthur Schopenhauer: O ženách (Wuwejův zápisník)

obálka knihy Arthur Schopenhauer: O ženách V feministické a antifeministické literatuře, kterou tady označuji jako literaturu genderovou, se dají nalézt zrcadlové obrazy různých titulů. Kupříkladu Základy mužského šovinismu a k nim jako protiklad Příručka militantního feminismu. Mírou despektu k druhému pohlaví jsou srovnatelné (militantní feminismus mi připadal mírnější, ale je to subjektivní).

Schopenhauerův spisek O ženách jde v despektu ještě dál a dostává se na samý konec stupnice. Sice nedosahuje nenávistnosti Valerie Solanas, ale blíží se. V jejím případě se pravděpodobně jednalo o patologii osobnosti. Když nad tím tak uvažuji, asi by se dalo spekulovat i o normálnosti tohoto filozofa. Na jednu stranu geniální, na stranu druhou paranoidní a chorobně ctižádostivý.

Co jsou ženy dle Schopenhauera? Méněcenná stvoření.

„Ženy jsou pohlaví horší jakosti, sexus sequior, které v každém případě stojí teprve na druhém místě; je tedy sice třeba dbát jejich slabosti, prokazovat jim však nadměrnou úctu je směšné a nás muže to jen ponižuje a připravuje o ženskou vážnost k nám.“ (Str. 22)

Zdá se, že mu obzvlášt ležela v žaludku galantnost a zbožňování žen, považuje ji za vrcholný květ křesťanskogermánské hlouposti a příčinu nepřiměřené domýšlivost a bezohlednosti "dam". Manželství, to je teprve pohroma:

„Oženit se v našem monogamickém světadílu není než rozpůlit svá práva a zdvojnásobit povinnosti.“ (Str. 25)

Ženy jako takové jsou naprosto marnotratné, jejich ješitnost se vrhá na zcela hmotné věci, tělesnou krásu, cetky, šaty a nádheru.

„Ženy by nikdy neměly volně rozhodovat o vlastním zděděném jmění, tedy kapitálu, pozemcích a domech. Stále potřebují poručníka; samy by proto nikdy neměly být poručnicemi svých dětí.“ (Str. 33)

Je to mimo jiné proto, že zůstávají celý život dětmi, lpí na přítomnosti, vnější zdání věci považují za její podstatu, dávají přednost maličkostem před věcmi nejdůležitějšími (str. 9). Nemají rozhled, „pro jejich slabý rozum působí na ně přítomnost, názornost a přímá skutečnost tak mocně, že proti tomuto tlaku zřídkakdy něco podstatného zmohou abstraktní myšlenky“ (Str. 11). A co teprve jejich vrozená lstivost a přetvářka, pudová zchytralost a nenapravitelný sklon ke lhaní:

„Ženám je tedy přetvářka vrozena, a proto se umějí přetvařovat hloupé i chytré. Užívat přetvářky, kdykoli se k tomu naskytne vhodná chvíle, je tudíž po ženy docela běžné a přirozené“ (..., str. 13).

Že je to naprosto nesmyslný pohled je doufám každému jasné; mnohem zajímavější je hledání kořenů onoho misogynství. Doslov Andrey Poláčkové mluví o tom, že jediná žena, se kterou kdy byl Schopenhauer v kontaktu, byla - ve vší počestnosti - jeho matka. Inteligentní, snad trochu lehkomyslná a nepříliš hluboká povaha. Jejich konflikty narůstaly, až se přestali stýkat. Aféra s Caroline Marquet mu také na důvěře v ženy nepřidala. Když mu opakovaně okupovaly vchod do domu tři ženy, požádal je aby odešly, když se tak nestalo, konflikt vyústil až v strkanici, ve které ona "dáma" upadla na zem. Ztropila povyk, stěžovala si u soudu a v opakovaných procesech nakonec dosáhla doživotního odškodného (podrobnosti zde [en]).

Nu a tím to skončilo; wikipedie píše o nějakých dalších zamilováních se, ale hluboké vztahy to zřejmě nebyly. Špatné zkušenosti můžou utvářet názor člověka, ať si každý myslí co chce, horší ale je, že Schopenhauer jakožto známý filozof je často brán za autoritu (kvaziargumentace) a znalce povahy žen. Paradoxně právě on sepsal Eristickou dialektiku, v níž tuto kvaziargumentaci popisuje (jako „důkaz k úctě“).

Nějaké další ukázky najdete v nefeministickém textu Martina T. Peciny, plný text v angličtině na Wikisource.

Arthur Schopenhauer: O ženách

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv