Betty Friedanová si v šedesátých letech dvacátého století povšimla podivného jevu. Stále více mladých žen opouštělo vysokou školu aniž by dostudovalo, neboť se vdávaly, měly děti a stávaly se zářícími americkými hospodyňkami. Jenže stále větší množství těchto "šťastných" žen v domácnosti se cítilo podivně nespokojené, jejich život pohltila prázdnota, resp. touha po něčem, co nedokázaly pochopit ani pojmenovat. A tak se tomu snažily uniknout dokonalou péčí o byt, dalšími dětmi a nakonec, když už to dál nešlo, utíkaly se k alkoholu, nebo končily na psychiatrii. Autorka se vydala na několikaleté pátrání po kořenech takového vývoje, vždyť první vlna feminismu, která ženám vybojovala volební právo a právo na vzdělání, ukazovala optimisticky do budoucna. Co se potom stalo, proč sebejisté, emancipované (ve správném slova smyslu) ženy zahazovaly to, co je opravdu zajímalo, co uspokojuje potřebu seberealizace, vzdělávání se, vědu, skutečné zaměstnání?
Jednou z příčin byla druhá světová válka, další ekonomický rozvoj a ekonomické tlaky a příčina nejsilnější, mediální (a nejen mediální) obraz "správné ženy". Ženský mýtus, Feminine mystique. "Žena je ženou jen když má děti, to je její pravý smysl života, žena je doma, pečuje o teplo rodinného krbu, zabezpečuje jídlo, uklízí. Žena je ženská, poddajná, obětuje se a sdílí život se svým manželem." A tak dále. Zkrátka, žena se degraduje jen na biologické funkce. A její potlačené potřeby, inteligence a vzdělání? Všechno vytěsněné a potlačené se někde projeví, a tak se ženy snažily maximálně pečovat o dítě (jak dokáže nadměrná péče zahýbat s charakterem potomka víme), pracovat pro místní samosprávu např. zorganizováním večírku (což těžko poskytne pocit uspokojení); média, reklamní průmysl a další organizace podpořily tendenci dělat z údržby domácnosti vědu (aby to jako dřina vypadalo - jeden mycí prostředek na nábytek, jiný na parkety, jiný na sklo, ještě jiný na vanu)... Zavádění předmětů péče o domácnost na dívčích vysokých školách, podivné psychologické a sexuologické výzkumy, snižování úrovně ženských časopisů, další a další střípky skládaly mozaiku.
Kniha končí nastíněním možného řešení, celoživotního vzdělávání, rovných příležitostí atd. Prý rozpoutala druhou vlnu feminismu - není divu. Ovšem minimálně stejně jako kniha se o druhou vlnu zasloužila sama autorka, neboť pomáhala organizaci NOW (National Organization for Women) založit.
U nás byly a jsou jsou myslím trochu jiné podmínky, já osobně znám velmi málo žen v domácnosti... Zato tu máme další podobu mýtu, mediální karikatury, kterou dost výstižně zachytila Erika Hníková ve snímku Ženy pro měny. Vždy a znovu se v médiích objevuje pokroucený a deformovaný obraz. Jaký bude asi příště, škoda pomyslet...
Ještě ke knize. Originální, převratné, v mnohém stále aktuální. A také 560 stran silné a dosti rozvleklé, se spoustou příkladů a dlouhých citací. Neříkám že je to špatně napsané, ale doba se zrychluje a jsme zvyklí na zhuštěnější informace, proto se leckomu bude číst špatně. Určitě však neprohloupí. Jako ochutnávka referát Lenky Hlavicové (DOC) ze stránek http://sociologie.unas.cz.
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.