V diskuzi pod článkem o Cestě pravého muže se do jedné citace rozhorleně opřela paní Sthsth, konstatovala, že kniha, která tvrdí tohle:

„Přestože jste se ženou dvě rovnoprávné bystosti, jste zároveň také velmi odlišní. Pokud má vaše žena ženskou sexuální podstatu, bude cítit naplnění v proudu lásky. Může mít potíže v zaměstnání, ale pokud bude jejím životem proudit láska - s dětmi, přáteli a s vámi - pak bude mít pocit naplnění.
Vy však ne. Máte-li mužskou sexuální podstatu, pak vás žena a děti můžouu přesvědčovat o své lásce ve dne v noci, a přesto se nebudete cítit dobře, pokud budete mít potíže v zaměstnání nebo se vám nebude dařit plnit vaše poslání. nebudete mít ani chuť na žádné důvěrnosti se ženou, dokud se situace v zaměstnání zase nezlepší.“ (Str. 192)

nemá v moderní době co dělat, že je to trapná reakce na snahu žen v západní společnosti konečně zaujmout rovnoprávnější roli, a že jsme v Čechách s feminismem zaspali. A když se k ní v diskuzi nikdo nepřidal, zlomila nad námi hůl.

Jenže ono je to celé nedorozumění!

Rozčilení by bylo na místě pod spisky páně Hausmanna, Základy mužského šovinismu a Nahota feminismu, ty stereotypy obhajují a můžou být použity jako (chabý) argument.

Deida ale nemluví o stereotypech (tedy něčem, daném zvyklostmi, opakovaném a zavádějícím), ale o vrozených rozdílech, doslova o „sexuální podstatě“. Jistě zjednodušuje - ale muži a ženy prostě rozdílní jsou. Mají rozdílnou stavbu těla, mají rozdílné hormonální složení, mají mírně odlišně fungující mozek. Pěkný přehled s citacemi věděckých studií jsem našel tady. Ale ono se stačí jen trochu zamyslet nad každodenní zkušeností - kolikrát už mi pomohlo si v komunikaci uvědomit různý důraz na technické řešení problému versus povídání si o něm a jeho psychické zpracování. Nebo vzpomeňme péči o nemocného. Většina žen se vcítí, snaží se mu ulevit, protože to pociťují trochu jako vlastní bolest. Skuteční muži se postarají také, protože jim to říká rozum - ale necítí to ani zdaleka tak silně.

Rozdíly a tradice pochopitelně vedou k odlišným způsobům výchovy a tím k prohlubování odlišností, k utváření zbytečných stereotypů. A odtud už je blízko k diskriminaci žen, jejich nepřijímání do zaměstnání, nižším platům, sexistickým poznámkám, proti čemuž feminismus oprávněně bojuje.

Zodpovědní muži si v reakci na feminismus uvědomili, jak přispívají k diskriminaci, jak je společenský systém postaven, ba dokonce jak vlastní ješitností a sobectvím ve vztazích tohle celé podporují, a pokoušeli se to měnit, potlačovat, dělat jinak. Jenže má to háček, snadno se sklouzne k popírání podstaty, tentokrát vlastní, a výsledek je horší než lepší. (Více k tématu Robert Bly, Richard Rohr, Steve Biddulph.)

A právě reakce na tohle je podle mě Deidova kniha. Mluví o podstatě mužů a žen, říká že její potlačování nikam nevede. Z každého řádku je ale cítit respekt a úcta, žádná diskriminace!

„Cesta pravého muže je kniha psaná výslovně pro čtenáře, kteří se již naučili respektovat druhé pohlaví a odlišné sexuální prefrence a kteří pokládají muže a ženy za sociálně, ekonomicky a politicky rovnoprávné.“ (Str. 26)

Jeho kniha především učí muže ženám porozumět, vycházet jim vstříc, podporovat je v seberalizaci. Neříká že žena se má realizovat doma, říká, že pro velkou část žen je to přirozenější a že popírání nikam nevede, stejně jako u velké části mužů je přirozenější orientace navenek. A že ona polarita je důležitá pro vztah, že je třeba z ní získávat a ne ji potlačovat.

„Nyní jsme připraveni posunout se o krok dál - na základech vzájemné úcty a rovnosti oslavujeme sexuální a duchovní prožitky spočívající v mužsko-ženské polaritě.“ (Str. 26)

Samozřejmě dá se diskutovat nad tím, co z Deidou popsaného stavu je dané biologickými rozdíly a co sociální rolí nebo výchovou, ale důležité je především onen respekt, upozornění na potřebné napětí dané rozdílností a vzájemné pomáhání v cestě, která je mužům či ženám bližší.

„Ctěte primární asymetrii v sobě i ve své ženě. Jestliže si budete vzájemně pomáhat a podporovat se v naplňování svých nejvnitřnějších tužeb, bude vám váš vztah dávat to, co od něj chcete, a možná se jednou díky tomu dostanete ještě dál, k čiré radosti z bytí, v jakou můžete ve vztahu zatím jen doufat.“ (Str. 196)

To knihu dozajista od mužského šovinismu odlišuje.

„Přišel čas, abychom pokročili ve vývoji a odpoutali se od ideálu tupého svalovce, s ocelovou páteří, ale bez srdce. Zároveň je čas, abychom se odpoutali také od ideálu citlivého a laskavého ňoumy s obřím srdcem a chybějící páteří. Spojení srdce a páteře pak musí přesáhnout do nejplnějšího možného vyjádření lásky a vědomí.“ (Str. 26)