Elisabeth Badinterová: Tudy cesta nevede (Wuwejův zápisník)

obálka knihy Elisabeth Badinterová: Tudy cesta nevede Kniha o tom, jaké nebezpečné tendence nabralo feministické hnutí v posledních dekádách. Podtitul je výmluvný: „Slabé ženy, nebezpeční muži a jiné omyly radikálního feminismu“.

V první části, nazvané "Nová rozprava o metodě" autorka prochází podivnosti, které provázejí veřejné debaty o rovnosti pohlaví, nutnosti proporcionálního zastoupení a genderu. Třeba že dotazník týkající se domácího násilí ze strany mužů zahrnoval nejen fyzické, ale i slovní napadání nebo ponižování a postavil je tak téměř na úroveň znásilnění. Výsledek takového průzkumu pak mluví o nereálných množstvích utlačovaných žen a je dál využíván k jejich viktimizaci.

„Formálně se to sice nepřiznává, ale odsuzování mužských excesů vystřídalo neúprosné pranýřování mužského pohlaví. Na jedné straně Ona, bezmocná a utiskovaná žena, na druhé On, násilník, pán a vykořisťovatel. A tak tu stojí oba proti sobě, strnulí a nehybní, jeden proti druhému. Dostanou se někdy z pasti ven?“ (str. 36)

Postupně se vytváří zkreslený obrázek, podle hesla stokrát opakovaná lež... Ona se sice lež ani opakováním pravdou nestane, ale nikdo proti ní nebude namítat, protože ji přijal za svou. Za normální.

„Manicheismus argumentů některých zastánkyň poměrného zastoupení samozřejmě nikdy nenasadil provokující separatistickou notu. Avšak neustálým opakováním, že ženy jsou méně bojovné, méně ješitné, věcnější a pozornější k druhým, oddanější boji za život a svobodu, se do obecného podvědomí začal vrývat jakýsi karikaturní portrét muže. Účelově byl oživen i mateřský ideál, neboť se musela nějak zdůvodnit morální převaha žen nad muži a zároveň i výsadní práva žen. A to bez odporu ostatních zastánkyň poměrného zastoupení, které se s touto argumentací neztotožnily.“ (str. 53)

Druhá kapitola "Na co se zapomíná" se věnuje tématům, o nichž se nerado mluví. Že i ženy páchají násilí, dokáží zneužít moc, že zkrátka tyto věci nejsou rozlišovače, které bychom měli ztotožnit s jedním nebo druhým pohlavím.

„Paušalizování není dobrým nástrojem poznání. A kolektivní odsuzování jednoho pohlaví je křivda, která nema k sexismu daleko. Budeme-li násilí považovat za smutné privilegium mužů a směšovat normální jevy s patologickými, stanovíme nesprávnou diagnózu, a podle té se správný recept předepsat nedá.“ (str. 54)

„Uznání existence ženského násilí neznamená, že by se jakkoli umenšoval význam mužského násilí, naléhavá nutnost mužské násilí zmapovat a nutnost pomáhat jeho obětem. Ale chceme-li se pokusit účinněji bojovat s našimi přirozenými i výchovou získanými slabinami, musíme se vzdát představy o ženách andělích a přestat muže démonizovat.
Otázky ženského násilí a ženské moci jsou systematicky opomíjeny, ženy se vytrvale prohlašují za utiskované, a tudíž nevinné a lidé si postupně zvykají na obraz lidstva rozetnutého vedví, který zdaleka neodpovídá pravdě.“ (str. 76)

Následují "Rozpory", tedy pečlivé prozkoumání opomíjených rozdílů, skutečné reality.

„Řada feministek z generace sedmdesátých a osmdesátých let má za sebou (kvůli své ideologické podjatosti) krutou zkušenost se selháním bezpohlavní výchovy. Ne proto, že by se měly zase začít rozlišovat úkoly a práce v domácnosti na ženské a mužské, nýbrž proto, ze vnucovat malým holčičkám a chlapečkům stejné hračky, aktivity a identifikační předměty je nebezpečné a nesmyslné. Výuka sexuální identity je životní nezbytností a spočívá v objevování protikladů skrze karikatury a tradiční stereotypy, i když se to některým ženám nemusí líbit.“ (str. 116)

A samozřejmě závěr, "Ústup z pozic" - významné varování na rozpor mezi feministickými cíli na jedné straně, a novým důrazem na biologické zákonitosti. Tak mě napadá, není ten návrat k biologii právě podstata femalismu, který představuje Natalie Angier?

„Ženy lpějí na sexuální svobodě, na ideálu rovného postavení a na dělení úloh, ale nedomýšlejí, že podmínkou všech tří cílů, o něž se usiluje, je radikální rozchod s předsudky minulosti. Návrat k biologii bez předem vytyčených mantinelů cestu k rovnosti zpomaluje, ne-li znemožňuje. Nelze se dovolávat mateřského instinktu (namísto mateřské lásky) a zároveň doufat, že se muži více zapojí do výchovy dětí a do organizace každodenního života. Nelze jim ukládat určitou morální a psychologickou povinnost a zároveň jim do ruky nabízet klíč ke svobodě.“ (str. 134)

Recenze na stránkách nakladatelství (Petr Zídek, Sylvia Porubänová a Daniel Gerbery, Elisabeth Badinterová).

„Bojovat proti mužskému impériu je sice nutné, ale dekonstrukce maskulinity a snaha o srovnání mužství s tradičním ženstvím je nejenom pochybení, ale přímo hrubá chyba. Změnit člověka neznamená ho zničit. On a Ona coby jeden mohou fungovat, jen když On i Ona přežijí.“ (str. 118)

Elisabeth Badinterová: Tudy cesta nevede

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv