Text je tak přešperkovaný, až se špatně čte. A že už jsem četl spoustu nečitelného, takže bych mohl mít trénink. Jenže metafor je tam prostě příliš, nadbytečná barvitost brzdí. Osobně bych ocenil přímočařejší styl. Abyste si udělali představu, zde jsou dvě ukázky:

„Když přemýšlíte o vajíčku, představte si nebesa a počasí. Tělo vajíčka je Slunce; je kulaté a diktátorské jako Slunce. Je to jediná kulatá buňka v lidském těle. Ostatní buňky mohou být tvarované jako krabice nebo kapky inkoustu nebo jako koblížky, ale vajíčko je geometrův sen. Forma dává smysl: koule je jedním z nejstabilnějších tvarů v přírodě. Pokud chcete ochránit své nejcennější dědictví - své geny - zakopejte je v kulatých pokladnicích. Vajíčka vydrží po celá desetiletí jako perly a těžko je rozbijete, a když jsou vybrána k oplodnění, vesele se vydají na cestu dolů vejcovodem.“ (str. 24)

„V minulosti se o hormonech mluvilo jako o klíčích, z nichž každý byl vytvořen tak, aby zapadl do určitého receptoru, obrazného zámku, který je umístěn na různých tkáních mozku a těla. Po zapadnutí by se hormonu otevřely dveře dokořán k ovlivňování chování a reakcí. Teď ale tahle metafora zrezivěla. Ukazuje se, že tělo nabízí všetečným hormonům mnohonásobné zámky a že občas hormon svou sílu využije, aniž by musel nějaký zámek překonávat. Místo toho se mohou ostrými lokty prodrat z krve do tkáně nebo se protáhnout nějakou skulinou a nechají nás stát v úžasu nad tím, jak mocní, nádherní či hrubí tito chemičtí vyslanci mohou být. Hormony mají v sobě něco hudebního, molekulární lyrično, které způsobilo, že jsou mocné a prastaré: důvod, proč tak dobře fungují, že si v té či oné formě zasloužily zachování po miliony let evoluce.“ (str. 150)

Jak se na citace teď dívám, nepůsobí tak složitě, ale věřte, že když se takto koncipovaným textem prokousáváte delší dobu, je to únavné.

Závěrečná kapitola "V pochybovačském ráji (Volání po revoluční psychologii)" už byla poněkud matoucí, nedokázal jsem se rozhodnout, jestli je autorka feministka, nebo ne (aha! je femalistka), jestli dává ženam svobodu nakládat se sebou jakkoliv, nebo ne, připadalo mi, že se točí do kola.

Knížku jsem si pořídil na základě nadšené recenze na nějakém blogu, kterou teď žel ani za boha nemůžu najít. Nevadí; kvůli faktům si ji nechám, ale forma mi radost neudělala. V subjektivním srovnání mi vychází Vagina (od Catherine Blackledgeové) jako lepší.

Anotace a ukázky na stránkách nakladatelství.