U GeoNa jsem se dočetl drobnost, která je tak zjevná a přitom se o ní nemluví - a co víc, dokud se na ni nepoukáže, vůbec si ji neuvědomíme. Totiž to, že z trhu lze získat nanejvýš tolik peněz, kolik je na něj vrženo ve mzdách.

Možná by se k osvětlení dal použít jiný přístup; představme si tržní prostředí - firmy, zaměstnance, stát, zisky, platy, úspory. Ohromně složitý model, tak ho zkusme postupně zjednodušit.

• Stát, to je jen přerozdělení peněz, vybírá daně a používá je na společné služby a projekty. V ideálním případě (bez deficitů) použije to co vybere, tak ho nechme stranou.
• Úspory a kapitál, ať už jen leží, nebo se jednorázově investují, tu nejsou pořád, neúčastní se každého cyklu, takže je pro zjednodušení můžeme vynechat také.
• A protože nás zajímá princip, vynecháme i důchodce, děti, aj. Teď tedy můžeme říct, že lidé jsou buď podnikatelé, nebo zaměstnanci. Podnikatelé vyrábějí a prodávají, zaměstnanci pracují a nakupují.
• Zjednodušujme dál - firmy mohou obchodovat mezi sebou, ale zisk jedné je ztrátou druhé, ve výsledku se ve firemním sektoru nic nemění, to můžeme vynechat. Je to, jako by existovala jen jedna jediná firma a všichni zaměstnanci pracovali v ní.
• Poslední zjednodušení - zanedbejme fixní náklady, ať už získávání surovin firmou, nebo jídlo, pití a bydlení u zaměstnanců.

Co nám zbylo? Jedna firma, která vyrábí produkty, stojí ji to peníze (platy) a pak je se ziskem prodává. A zaměstnanci, kteří produkty kupují ze svých platů.

A teď mi řekněte, kde se má ten zisk - rozdíl mezi cenami produktů a platy - brát?

Je inflace opravdu dostatečný lék? Dostanou se takto přivyrobené peníze k těm, kdo jimi platí? Za jakou cenu, zadlužení? A co na to kouzelník Mandrake?