Wuwejův zápisník

Urza: Anarchokapitalismus

14.02.2021 15:16, Wu | knihy | ekonomie | politika | komentáře -

obálka knihy AnarchokapitalismusAnarchkapitalismus vychází z několika málo základních předpokladů (systém cen určený poptávkou a vzácností zdrojů, snaha podnikatelů o maximální zisky a obrovská optimalizační schopnost volného trhu) a tvrdí, že stát je nejen nepotřebný, ale vysloveně škodlivý.

Proč? Když vynecháme „podružnosti“ jako motivace ve státních podnicích nebo zamezení rozkrádání, zůstanou pořád zásadní a neřešitelné problémy – stálé monitorování případného nedostatku zdrojů (ve volnotržní ekonomice to zařídí systém cen), výběr správné varianty řešení

I ve zcela obecné rovině jich existuje několik: investovat do snazšího záskávání onoho zdroje, dovážet z větší dálky, používat substitut, zvýšit cenu. Tato řešení se mohou kombinovat, navíc má každé z nich bezpočet způsobů provedení. Z podnikatelů na volném trhu každý zkusí to, co považuje za nejlepší; někteří z nich to udělají dobře a zbohatnou, jiné zvolí špatně a zkrachují. I když úplně pomineme motivaci (… ) a odbornost (… ), největší rozdíl spočívá v tom, že když mnoho podnikatelů zkusí mnoho řešení, ujmou se ta, která lidé nejvíce ocení (… ) (Str. 43)

Další problém je zjištění přání spotřebitelů a jejich poměr a celé to centrálně ekonomicky zkalkulovat.

Pane Nováku, přejete si raději dojezdovou dobu záchranky 4 minuty, půl kila hovězího týdně, opravenou dálnici a jít jednou za dva týdny do kina, nebo byste raději dojezdovou dobu záchranky 7 minut, kilo hovězího týdně, novou linku metra a jít jednou za měsíc do divadla? (Str. 44)

Následně Urza přidává ještě princip neagrese:

  1. nikdo nesmí nakládat s objektem, který má vlastníka, bez jeho svolení (kromě nápravy porušení práva)
  2. vlastnictví lze převádět a směňovat pomocí smluv
  3. každý člověk vlastní sám sebe, dokud toto vlastnictví na někoho nepřevede
  4. něco, so v danou chvíli nikdo nevlastní, může někdo začít vlastnit tím, že to začne využívat

a problém zodpovědnosti, kdy státní zásahy v lidech nezodpovědnost podporují (a oni se pak chovají racionálně a nesnaží se o sebe postarat).

Z výsledné sady předpokladů pak postupně staví celou konstrukci anarchokapitalismu, v jednotlivých oblastech ukazuje, v čem a proč stát selhává a proč by to anarchokapitalisticky fungovalo lépe. Nebo se o to alespoň snaží. Na přetřes tak přijdou soukromé peníze, soukromé služby jako jsou hasiči, umění a kultura:

Při úvahách o vládních subvencích kultury nesmíme nikdy zapomínat, že bez ohledu na to, jak úžasné umění by si na sebe třeba nemuselo vydělat (nebo také mohlo), státní dotace vždy znamenají násilné uzmutí peněz lidem, kteří je chtějí využít jinak (v opačném případě by ono umění zafinancovali dobrovolně). Díla, která lidé nejsou ochotni platit sami a dobrovolně, jim přináší méně užitku, než kolik je stojí peněz. Bude-li kultura přenechána svobodnému trhu, vznikne jen umění, které přináší lidem více, než kolik jim bere; což za ně nemůže rozhodnout nikdo jiný, jen oni sami. (Str. 86)

Soukromé školství a svoboda vzdělání, sociální systém, zdravotnictví, veřejná prostranství a svoboda slova:

Realita je však taková, že k poptávce vždy vzniká adekvátní nabídka; to platí pro obchody s potravinami i pro parky. Bude-li dostatečná poptávka po parcích, pak budou zajisté vznikat. Nebudou-li za ně lidé ochotni platit, znamená to, že tyto parky nemají existovat, neboť lidé ve skutečnosti více poptávají něco jiného (cokoliv, za co ochotni platit budou). Tato myšlenka (… ) je velmi důležitá, neboť platí zcela obecně. Je dobré si uvědomit, že „poptávka po parcích“ nemusí znamenat jen to, že jsou lidé ochotni platit podnikateli za vstup do parku; může se projevit též tak, že se dostatek lidí v okolí složí, zakoupí pozemek a zřídí si tam svůj park (na rozdíl od státu však nikoho k takové aktivitě násilím nenutí). (Str. 119)

Silnice a dopravní pravidla, životní prostředí, soudnictví – soukromí soudci a různé zákony (!), vymáhání práva, zločin a trest, armáda.

Knihu uzavírají dodatky, v nichž se Urza vyjadřuje k některým oblastem státního vlivu (drogy, zbraně, věda, práce) a odpovídá na často kladené námitky z oblasti ekonomie (dumpingové ceny, kartely, monopoly, … ), historie (výskyt a forma anarchií), lidského jednání (dlouhodové cíle, neschopnost kooperace, nezodpovědnost), penězům a bankovnictví, přirozenému právu apod.


Ještě jsem zapomněl zmínit, že na úvod jsou zařazené tři příběhy o okradení, násilí a selhání. Ty byly vysloveně odrazující, takže jsem je rovnou přeskočil. Bohužel jsem si moc nepomohl, hned první přirovnání výběru daní k uváděným zločinům je absurdní.

Netvrdím, že mezi drbany v parku, mafií a státem nejsou rozdíly; poukazuji pouze na to, že ačkoliv mezi loupeží, výpalným a daněmi lze najít spoustu odlišností technického charakteru, z etického hlediska jde stále o totéž: Silný vyhrožuje slabšímu a chce po něm, aby mu zaplatil; nezaplatí-li, bude vůči němu užito násilí, jež jej nakonec k platbě stejně donutí. (Str. 29)

Rozdíl je přece právě etický; to, že jej stát nutí je společenská smlouva, důsledek – ne počátek jako u zločinců. Pokud je někde problém, tak v tom, že se z této smlouvu nedá legálně „vystoupit“.

Neříkám, že stát a jeho fungování je v pořádku, že daně jsou přiměřené, ani že legálnost postačuje. Ale chápu, že na mnoho věcí se k zafinancování musí spojit mnoho lidí a stát je jen forma, jak to dělat. Ano, zdegenerovaná, prolezlá nedostatky, náchylná k problémům, ale to jsou všechno technikálie.

Dál to bude trochu neuspořádané, protože námitky jsem si psal průběžně a obtížně se pospojují.

Popisuje příklady ustáleného stavu, což je fajn a mohlo by to asi fungovat. ALE než k tomu dojde? Odpovědi na své námitky k všemocnému trhu, vyjádřené například v Dialogu o trhu a konkurenci, jsem tam nenašel. A i kdyby všechny postranní vlivy, jako je lokální (ne)dostupnost nebo „vrabec v hrsti“ nevadily, mohli bychom si dovolit časovou prodlevu do zavedení nové školy? Nebo do návratu „nezajímavého“ oboru lékařství, až by se poptávka ukázala?

Urza trpí slepotou intelektuálů, když předpokládá, že každý si dokáže rozhodovat nejlépe sám a má schopnosti se o sebe optimálně postarat. Ne, někteří nejsou (stačí se rozhlédnout – jak snadno lidi nalítnou podvodníkům, šmejdům, šíří bludy, věří dezinformacím, chovají se jako ovce). V mém rychlém testu společenských a politických teorií tak anarchokapitalismus neprochází kritériem 1.

S čím se vyrovnává je homo economicus; pro anarchokapitalismus je jedno, jestli se člověk chová ekonomicky racionálně, nebo ne, prostě dělá to, co je pro něj důležité. Háček je pak ovšem u všeho, kde se musí domluvit více lidí. Představa, že všichni vlastníci budou racionální a chtějí zisk v té formě, jakou autor očekává, je naivní. Zapomíná na ty, pro které má větší cenu škodit, případně si majetek ponechat jen pro sebe. Taková společná ulice ve městě… A také myslím na to, jak obtížně se domlouvají společní vlastníci bytů v bytových družstvech nebo společenstvech vlastníků – a to přitom mají všichni zájmy víceméně stejné.

Když zůstanu u těch ulic. Představa mýta na každém rohu je absurdní, ale nějak zužitkovat svoji ulici, po které courají cizí lidé, asi chtít můžou. Nakonec se tedy vlastníci domluví, budou za užívání vybírat jen jednou – takže nakonec vznikne jeden útvar, jedna organizace, podnik, město… stát? A jaký to pak bude rozdíl?


Kniha se výborně čte, je dobře didakticky podaná, kapitoly jsou krátké a formou připomínají bajky (jako třeba tyhle). A také je graficky moc pěkně udělaná – černá obálka se zlatým potiskem, začerněná ořízka, kaligrafická čísla kapitol.

Prakticky na každé stránce jsem ale měl neodbytný pocit, že ignoruje něco důležitého, že nevidí nebo nechce vidět složitost motivací, podmínek, dostupnosti… Často chybí fakta; kupříkladu u školství se tváří, jako by tam volnost nebyla, ignoruje užitečnost, potřebnost společného základu (abychom si vůbec rozuměli) a tak dále. Soukromé soudnictví a konkurující si práva, více právních systémů, to by mě nikdy nenapadlo – a ta představa mi nahání hrůzu. Takový paralelní systém islámského a přirozeného práva, jak by to asi fungovalo? A na jakém soudu by se asi domluvili při případném sporu muslim a nemuslim? Tam v úvahách ale Urza nezabrousí.

Přínosné čtení to je – donutí k zamyšlení. Ovšem nejsilnější dojem, který jsem si odnesl, je úžas nad nezměrnou naivitou.

Odkazy:

URZA. Anarchokapitalismus. Praha: Tereza Sladkovská, 2018. ISBN 978-80-270-1648-8.

12345
1613312160000

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online