„Někdo řekl,“ vzpomíná Peter Jackson, „že chcete-li se dovědět víc o kterémkoli aspektu příběhu Pána prstenů, prostě seškrábnete povrch a vždycky najdete další informace, které sahají dlouhá tisíciletí zpátky. Tolkien všechnu tu historickou látku vytvořil, a přestože je pro nás těžké dostat ji do filmu, je nezbytné, aby z filmu vyzařovalo, že nejde jen o kostýmované postavy, jež se procházejí novozélanskou krajinou.“ (Str. 19)

Další oříšek byly různé velikosti postav. Hobiti, trpaslíci, lidé, elfové, ti všichni se čas od času potkávají ve stejných záběrech a filmaři museli využít všech možností. Od nejtradičnějších jako je „umělá perspektiva“, přes klíčování pozadí (v knize zmiňují modrý filtry, ale používá se spíše zelená barva) až po poměrné dvojníky pro scény, kde se filmové triky použít nedaly.

To pochopitelně neslo další nároky, protože vše muselo existovat ve více velikostech – kostýmy, dekorace, zbraně…

Návrhářka kostýmů: Mohu říct jen jedno: Ještě že jsem byla tak naivní! Přestože už dlouho pracuji na velkých kostýmovaných podívaných, vážně si myslím, že kdybych věděla to, co vím dnes, byla bych se vytratila a šla dělat něco jiného! (Str. 91)

Co nešlo udělat klasicky, dělalo se digitálně.

Jednotliví odborníci na výtvarné umění, hudbu a techniku se sjížděli z vysokých škol a jiných pracovišť v Evropě, Severní Americe i Asii, aby rozšířili jádro více než 140 Novozélanďanů. Ať přijeli odkudkoli a ať měli jakékoli zázemí, všechny spojovala vášeň pro jejich práci a odhodlání, že Jacksonově filmové vizi nesmí být překážkou nic tak přízemního jako technické obtíže. Pokud se požadované efekty nedaly vytvořit existujícími softwarovými programy, spíš než by se odchýlili od ideální dráhy, začali vyvíjet hardware i software, jaký pro své efekty potřebovali, a přitom posouvali dál hranice svého řemesla. (Str. 113)

Kniha je moc pěkná, plná fotografií a informací.

Námitky mám jenom dvě:

Když představuje postavy a nechává mluvit herce o jejich vztahu k Pánu prstenů, neukáže, jak daný herec vypadá v civilu. A ještě provokuje podobnými komentáři:

V půl páté ráno na židli v maskérně dumá sir Ian McKellen nad nevyhnutelností vousů, paruk – a falešných nosů. „To víte,“ směje se, „musím vypadat tak, jak si lidé představují čaroděje, a jestli to znamená, že mi musejí zvětšit nos, tak budiž!“ (Str. 52)

nebo

[Masky] z mladého herce Orlanda Blooma s černým ježkem udělaly zlatovlasého Legolase, Hugovi Weavingovi opatřily do role elfského pána Elronda párek elegantních špiček na uši, (… , str. 96)

Samozřejmě, můžu si kohokoliv vygooglit a také jsem to dělal, ale v oficiálním průvodci bych fotky čekal.

A pak si říkám, jestli to neskonalé nadšení a zapálení pro věc není trochu přehnané. Ale co já vím – třeba to fakt všichni brali jako poslání…

P. S.
Šokoval mě až absolutní konec, tiráž a v ní rok vydání originálu. Ono už je to 20 let!

Odkazy: