Stará mordorská síť v Umbaru, nová Aragornova, umbarská kontrašpionáž, vznikající síť elfů, mezitím ithilienský vyslanec, byť zproštěný služby…

„Nejen to. Protože nám šlo o každý den, rozhodl jsem se narušit jejich spojení s Minas Tirith, ať se trochu potrápí. Ta drobnost odpoutá pozornost od mlýna a od našich samot.“
„Co se týká spojení – nechová někdo pár holubů?“
„Choval,“ ušklíbl se Grager. „Jenže mu shořel holubník. To se stává… “
„Nezahráváš si? Bílí nejsou padlí na hlavu!“
„Samozřejmě že nejsou. Vždyť říkám, jde o každý den, tak jsem to zkusil. Představ si, že se požárem holubníku zabývali dva seržanti! Takže teď přesně víme, kdo v Bílé družině vede kontrarozvědku. Víš,“ zamyšleně prohlásil bývalý rezident a nezvedl přitom přimhouřené oči od lampy, „opravdu mě znepokojuje, jak snadno dokážu uhodnout jejich kroky. Je hrozně jednoduché představit si sebe sama na jejich místě – a jak bych svou síť v takové kolonii budoval já. Jenže to taky znamená, že i oni, jakmile se dozvědí o naší existenci – a to se jistojistě dozvědí, to je otázka času – budou stejně snadno odhadovat moje kroky. Takže nám zbývá jediné, hrát o krok napřed… “ (Str. 104)

To je jeden rozměr.

Další je samotná podstata světa, resp. světů – proč vlastně magičtí tvorové mohou žít ve Středozemi, zatímco z lidí se na Nejzazší západ nedostal skoro nikdo? A jestliže podle Tolkiena Středozem je náš svět, pouze vzdálený v čase, jak se stalo, že magie vymizela? A právě to svou knihou – nutno říct, že přesvědčivě – Kiril Yeskov vysvětluje.

Říká, že ve sktečnosti v konfliktu s  Mordorem šlo o střet paradigmat. Rozum a technika:

Z tohoto kvasu vyrostla před šesti sty lety Barad-dûr – podivuhodné město alchymistů a básníků, mechaniků a hvězdopravců, filozofů a lékařů, srdce jediné civilizace ve Středozemi, která vsadila na rozumové poznání a nebála se čelit dávné magii svou sotva opeřenou technologií. Třpytivý hrot barad-dûrské pevnosti se tyčil nad Mordorskou plání máme do výše Orodruiny jako monument Člověku – svobodnému Člověku, který uctivě, ale odhodlaně odvrhl rodičovskou péči Neběšťanů a začal používat vlastní rozum. (Str. 9)

proti magii.

Musím ti prozradit smutné tajemství; nic z toho, co teď v Mordoru děláme, nemůže v podstatě nic změnit. Prohráli jsme nejdůležitější bitvu v dějinách Ardy. Magie Bílé rady a elfů přemohla magii nazgûlů a všechny výhonky intelektu a pokroku budou bez ochrany našeho štítu nemilosrdně vytrhány z celé Středozemě. Magické síly tento svět přebudují podle vlastních představ a od nynějška tu nebude místo pro technologickou civilizaci, podobnou mordorské. Trojrozměrná spirála Dějin ztrácí vertikální složku a mění se v uzamčený cyklus. Poplynou staletí a tisíciletí, ale měnit se budou jen jména králů a bitev, ve kterých zvítězí. A lidé… lidé zůstanou navždy ubohými, poškozenými tvory, kteří nebudou smět zvednout hlavy a podívat se na vládce světa – elfy. (Str. 64)

Po prohrané bitvě a rozmetaném Mordoru už nezbývalo téměř nic. Poslední možnost se týkala magických artefaktů, ale byla prakticky nemožná. Neco jako donést prsten do Hory osudu, jestli mi rozumíte.

A to je třetí rozměr – fantastická zrcadlovost. Někdy jsem až nevěřícně zíral, jak autor dokázal zápletky, povahy nebo situace obrátit. Z pohledu skalních fanoušků to musí být čirá hereze, Gandalf je válečný štváč, Aragorn vítězí nečestně a chystá se skutečnost překroutit, Mordor je centrum východní vzdělanosti… Je to jako když z bájí přistanete na zemi, v tvrdé realitě války. Nemilosrdně demaskuje úplně všechno.

Vzápětí plně docenil rozdíl mezi jemu dosud známými angmarskými loveckými kušemi a ocelovou kuší nové generace, která má tah dvanáct set liber. Tři unce vážící průbojná střela se Erebornovi rychlostí osmdesáti yardů za vteřinu zabodla do pravé dolní poloviny hrudi. Články gondolinské kroužkové košile obstály v této zkoušce se ctí a nedovolily trojhrannému hrotu střely zabořit se do elfových vnitřností, nicméně úder o síle půl tuny do oblasti jater i tak každému vyrazí duši z těla. (Str. 277)

Pán prstenů je heroický epos. Poslední pán prstenu je pak vedle něj něco jako román z dvacátého století. Dospělý, realistický a bez iluzí, suverénně napsaný.

Ještě dvě poznámky závěrem:

• Vyprávění často začíná scénou ze současnosti, které plynule přejde do vzpomínek a vysvětlí, jak se protagonista do té situace dostal. Čtenář tedy musí být pořád ve střehu.
• Celé pojetí, zajímavost, originalita a realističnost na mě zapůsobilo natolik, že mi úplně překryly původní vnímání Pána prstenů. Takže pozor!

Pochopitelně doporučuji, a to i těm, kteří Pána prstenů nečetli. Kniha bude fungovat i sama o sobě jako špionážní drama v raně středověkých kulisách.

Odkazy: