Jméno Earendil Tolkien nalezl ve středověké básni anglosaského básníka Cynewulfa. Nešlo ale v první řadě o význam, který má toto jméno v rámci zmíněné básně. Šlo především o neobyčejně silný pocit či dojem, který v Tolkienovi vyvolával zvuk tohoto jména.

Zdálo se mu, jako by v něm neobyčejně silně zaznívala tajemná ozvěna dávného světa. A tento dojem rozjitřoval jeho fantazii. A nejen fantazii. Vlastně spíš probouzel touhu tento dávný svět objevit a prozkoumat. (Str. 17)

Podrobně se na to ovšem podíváme v kapitole druhé, Vlivy a zdroje. Tvoří je dva okruhy:

• Jazyky, legendy a mýty – Filologie jako láska ke slovu, Mytologie pro Anglii, Staroanglický epos Béowulf
• Římskokatolická tradice a zbožnost – Víra v osobním životě, Pán prstenů jako alegorie křesťanství?, Silmarillion jako parafráze Bible? Svatý Augustin a svatý Tomáš, Katolický román? Katolická imaginace

Podle některých znalců Tolkienova díla je právě koncept sakramentální imaginace nanejvýš vhodným výkladovým klíčem k otázce duchovního rozměru jeho literární tvorby. Pán prstenů není katolický román v běžném slova smyslu, ale je plodem katolické sakramentální imaginace, to jest tvůrčí představivosti sycené od dětství atmosférou katolické liturgie a zbožnosti. (Str. 76)

Třetí kapitola Teologie Středozemě si všímá konceptů, které v Tolkienově díle prosvítají, a jsou obecně teologické nebo se k teologickým tématům vztahují.

• Na počátku
• Stvoření a krása
• Člověk a jeho úděl
• Drama dějin a moc Prozřetelnosti
• Na konci času a světa

Ano, otázka krásy je do knihy vepsaná, je to připomínka božství.

Setkání s krásou probouzí úžas a působí jako matná vzpomínka na ztracený Ráj. Věci tohoto světa se člověku jeví jako připomínky a znamení čehosi jiného, vzácnějšího, čehosi, po čem touží. V rámci Tolkienovy mytologie je důležitým úkolem elfů připomínat lidem vznešenou kvalitu Ráje. Elfové totiž blaženost Ráje pamatují. V jejich tvářích se dosud zrcadlí záře rajského světla, světla Valinoru. Také jejich půvabná umělecká díla v sobě nesou odlesky nebeské Krásy. Spočívá v nich světlo pocházející z Ráje. (Str. 92)

Stejně tak podstatná je role zla, smutku který způsobuje – ale také prostoru, který vytváří pro hrdinství. Bez něj by nebyly dějiny.

Zdá se, že některé Tolkienovy výpovědi se opravdu pohybují na ostří nože. Například když hovoří o tom, že příběhy Středozemě jsou většinou smutné, a právě proto jsou krásné. Jako by fascinující velkolepost dějinného dramatu byla podmíněna existencí zlé vůle, jako by dějiny Středozemě za svou vznešenou krásu vděčily zlu.

Na tuto myšlenku jsme ostatně narazili už v souvislosti s Tolkienovým obdivem vůči pohanskému pojetí statečnosti – tedy ochoty bojovat do posledního dechu v předem prohraném boji proti nesmírné přesile. Toto pojetí Tolkiena celý život uchvacovalo právě svou … krásou. A této krásy by nebylo, kdyby nebylo… zla. (Str. 97)

A co Bůh? Dá se ve Středozemi najít?

Duchovní rozměr Tolkienova díla nespočívá v mariánských motivech ve vyobrazení Galadriel či Elbereth, v podobnosti mezi některými momenty Aragornova, Frodova a Gandalfova příběhu a životem Ježíše Krista, v eucharistické symbolice elfského chleba a tak podobně.

Tolkien podobné ozvěny vlastní víry a zbožnosti nepoopírá, ale považuje je spíše za bezděčné výsledky skutečnosti, že jeho představivost byla od dětství formována atmosférou katolické bohoslužby.

Je-li v Pánovi prstenů nějak přítomen Bůh, je tam – podobně jako v případě eposu o Béowulfovi – přítomen ve skrytém působení Prozřetelnosti. (Str. 147)

Neméně významný je Tolkienův vztah k umění jako tvorbě světů, Tolkienova teologie umění

Člověk je v tomto smyslu světo-tvůrce, kosmo-poietes. Je bytostí, která tvoří světy. Jak? Slovem. Tak jako Bůh, nebeský Vypravěč. A právě světo-tvorba, kosmopoetika, je v Tolkienově pojetí principem umělecké tvořivosti. Je bytostným znakem člověka jakožto nositele Božího obrazu, protože je zrcadlením Boží svět-tvorby. (Str. 108)

• A) Podstvoření – Obrazy umělecké tvorby, Zákonitosti v říši fantazie?, Fantazie svobodná, nebo vázaná?, Soulad mezi světy
• B) Očarování – Obnova, Uzdravení zraku, Únik, Útěcha, Proměna hrdiny a proměna čtenáře

Závěrečné kapitoly Místo epilogu aneb Poslední paradox a Paradoxy a tajemství Tolkienova života a díla se dívají na rozpory v Tolkienově světě.

• Poslání a nimrání
• Zvěstovatel evangelia?
• Vykladač sebe sama?
• Smutek a naděje

Rozporů je mnoho, jeden příklad za všechny:

I tímto způsobem se snažil docílit toho, aby mezi jeho literárním světem a světem vezdejším vládl „soulad“ měl spočívat v čem naopak vůbec není nutný.

Nejvíc je toto Tolkienovo dilema patrné v jeho zápase s „poněkud příliš“ pohanskou povahou některých původních částí jeho legendária a v jeho snaze postupně v jednotlivých revizích legendária přiblížit „teologii Středozemě“ věroučným obsahům křesťanství. Například: Nebeské bytosti, které byly původně dosti podobné starogermánským bohům, žily v palácích, chovaly se trochu nepředvídatelně, ženily se a vdávaly, měly děti, měly mezi sebou i božstva válečná, se postupně stávají víc a víc podobné andělům židovsko-křesťanské tradice. (Str. 120)

Studie je to skvělá a pomůže vám lépe porozumět, proč je Středozem tak přitažlivá a okouzlující. Rozhodně doporučuji!

Někteří teologicky orientovaní znalci Tolkienova díla v tomto smyslu říkají, že Pán prstenů má „svátostné“ účinky – že je účinným prostředkem milosti. Že čtenář při četbě Tolkienových příběhů zakouší kvality Pravdy, Krásy a Dobra. Je do nich „ponořen“, protože tyto kvality prostupují Tolkienovým dílem.

Možná i proto platí o Pánovi prstenů platí, že překvapivě mnoho čtenářů se k tomuto dílu opakovaně vrací. Jako by se chtěli znovu a znovu „ponořit“ do Středozemě. Jako by se vraceli pro onu kvalitu, kterou toto dílo prostředkuje. (… ) V této souvislosti je docela příznačné, že čtenáři Pána prstenů často vyjadřují dojem, že se cítí zážitkem četby jakoby „očištěni“. (Str. 136)

Odkazy: