Pavel Hošek: Je to náš příběh

Vlastenectví je láska. Není to láska slepá — to by totiž ve skutečnosti nebyla láska, ale spíš „mizerná páska“, jak to trefně formuluje Jan Neruda.

Je to láska k českému příběhu, jak jej vypráví Bůh a jak je uložen v Boží paměti. Láska, která říká: chci, abys byl. Je to láska konkretizovaná, tak jako láska k vlastní rodině. Ostatně, jeden ze způsobů, jak biblicky odůvodnit lásku k vlasti a národu, je chápat ji jako vděčnost a úctu k rodičům, tedy jako poslušnost pátému přikázání Desatera „Cti otce svého i matku svou“. Všeobecná láska k veškerému lidstvu se často stává prázdným heslem, abstrakcí a sebeklamem. Vlastenectví jako láska k rodině a k domovu je láska konkrétní, uzemněná, „vtělená“. (Str. 28)

Dobrá, láska k vlasti, ale co je pak ona vlast? Druhá kapitola probírá Vlast jako domov (česká země jako ráj na zemi, nebo také ztracený ráj v literatuře). K již probraným pojmům nerozlučně patří pojem třetí, totiž národ. Jemu se věnuje další, poměrně obšírná kapitola Národ jako velká rodina. Sleduje pojímání národů od bible a Božího nástroje, přes národní obrození a jeho dvojí tvář, utváření národní identity až k národu jako každodennímu kolektivnímu rozhodnutí.

V jistém smyslu nepochybně platí, že národ je vlastně ideový konstrukt, nebo, jak říká Dušan Třeštík, že sídlí jen v myslích a srdcích těch, kdo se chtějí považovat za jeho příslušníky. Toto konstatování ale samo o sobě neznamená, že národ je jen chiméra a škodlivá fikce. Opustíme-li romantické snění o nadčasové esenci vlastního národa, ať už uložené v genech či v jazyce, můžeme daleko střízlivěji chápat národ jako „každodenní plebiscit“, jak navrhoval francouzský učenec Ernest Renan ve své slavné přednášce z roku 1882.

Podstatou národa je totiž stále znovu potvrzované kolektivní rozhodnutí tímto národem být. Namísto více méně planých spekulací o mystické esenci češství, namísto romantizujících obrazů vznešené a slavné národní minulosti nabízí toto pojetí národa jako společného rozhodnutí mnohem praktičtější vlastenecké východisko. Náš národ je především tím, čím jej uděláme. (Str. 66)

Ještě jedna věc se v debatě skloňuje, totiž tradice (křesťanské). Následující kapitola Tradice jako náš příběh se na tradice dívá jako na tradované příběhy a konstatuje, že duchovních tradic se v naší historii dá rozpoznat sedm. Podrobně je studuje kapitola Sedmero tradic. Pět jich je křesťanských, ty další jsou vztah k židovství a vztah k pohanství. Tam mě zaujal jeden nepopiratelný rys české kultury:

Jedním z velmi nápadných a zřejmě trvalých rysů české kultury je totiž neobyčejně silný vztah k přírodě, její kráse a jejímu tajemství. Tento vztah mívá nezřídka více méně explicitní spirituální rozměr a snad ho lze interpretovat jako trvale přítomné dědictví přírodního pohanství našich předků.

Ať se jedná o vlasteneckou přírodní lyriku a idealizaci venkovského života v souladu s přírodními rytmy v literatuře národního obrození, nebo o hledání ztraceného ráje divoké přírody v českém romantismu, nebo o nesmírnou popularitu skautingu, trampingu, lesní moudrosti a podobných hnutí (od doby první republiky přes alternativní kontrakultury komunistického období až po současnost), nebo o masově rozšířené české chatařství a chalupářství, všechny tyto projevy zdejšího kulturního a společenského života lze myslím vykládat jako vyjádření niterné touhy po těsném sepjetí s „mateřskou“ přírodou a jejími posvátnými rytmy a řády, touhy, která jako by představovala trvale působící „pohanský vklad“ do české kultury. (Str. 139)