Přemysl Houda: Nohavica a jeho naše malá válka (Wuwejův zápisník)

obálka knihy Nohavica a jeho naše malá válka Písně Jaromíra Nohavici jsem vždycky obdivoval, jejich fantastická slova a chytlavé melodie, humor i patos, každé nové album jsem hltal a pouštěl dokola. Když se pak objevily informace o jeho agentství STB, Hutkovo Udavač z Těšína, musel jsem se s tím vyrovnat – rozpor mezi obsahem písní a jejich autorem byl nečekaný a velký. Ale oddělovat dílo od jeho tvůrce je rozumný přístup, ke kterému jsem ostatně tíhl odjakživa. Nehledě na to, že vzdorovat za komunismu nátlaku muselo být těžké a kdo ví, jak bych se tehdy zachoval já?

Písně jsem poslouchal dál.

Když o pár let později po ruském útoku na Ukrajinu Nohavica odmítl výzvu k vrácení medaile, kterou dostal od Putina, už mě to nepřekvapilo. Na pochopení je to ovšem obtížnější – dnes už k žádné spolupráci nikdo není nucený, žádný nátlak ani trest za odmítnutí, a tedy je to čistě jeho rozhodnutí. Rozhodnutí neudělat gesto. Písně sice poslouchám dál, ale trochu zhořkly.

Oddělování mi, zdá se, nejde úplně důsledně.

A tak mi kniha, která se pokouší analyzovat Nohavicu a zároveň ukázat, že celá veřejná diskuze a názory a postoje jsou zároveň výpovědí o nás, naší společnosti, přišla právě vhod. Je to i můj problém.

Současně jsem si uvědomoval i to, že lidé, s nimiž jsem mluvil, vyprávějí sice o Jaromíru Nohavicovi, a malují tedy jeho portrét, ale že svým portrétem Nohavici prozrazují hodně o sobě, možná i víc než o Nohavicovi. (Str. 21)

Zpracování je to mimořádné; Nohavica autorovi poskytl celý svůj soukromý archiv, sešity, deníky, korespondenci. Autor zanalyzoval okolnosti zákazů vystupovat, vysledoval rozporné proudy a nutnost opakované vyjednávání, kontaktoval dostupné významné postavy včetně Nohavicova styčného důstojníka STB (v příloze jsou kompletní znění protokolů), nevyhnul se Nohavicovu pobytu v protialkoholní léčebně, podrobně rozebral zápisky tvorby z jedné dlouhé noci, návštěvu Ameriky i to nejaktuálnější nevymezení se proti ruské agresi.

To vše s cílem ukázat, že stejně jako každý z nás, je i Nohavica těžko nezachytitelná osobnost, která se vyjevuje jako tříšt pohledů.

V této knize mi půjde o to představit Nohavicu jako harlekýna z commedie delľarte, čili jako postavu pestrou, bílou, černou, modrou nebo třeba zelenou a žlutou, postavu, jež je jednou hrdinou a jindy dezertérem, jednou třeba člověkem skloněným nad knihou nějakého ruského básníka a jindy pijákem nejlacinější pálenky či tvůrcem těch nejlacinějších veršů, a nikoliv jako hříšné stvoření s kyjem v ruce, jehož je třeba se bát, nebo jako směšného čerta s utrženým ocasem, jemuž lze sice připsat jistý talent (umí skládat písně a zpívat), ale jinak si zaslouží pro svůj pád do pekel výsměch či přinejlepším politování.

Nechci se podílet na dnes tak oblíbené ostrakizaci, jež se stala náhražkou za neschopnost prosadit či nemožnost udržet v chodu hegemonickou kulturu, nechci protknout, jak je uvedeno v citátu, jenž uvozuje tuto kapitolu, svůj příběh morálkou jako železným ostnem podobně, jako se napichuje motýl na špendlík. (Str. 19)

Veřejný obraz „Jarka“ je věc, se kterou zápasil i on sám

Vzhledem k mému záměru bude klíčovým pramenem této kapitoly právě ten jeden výjimečně netorzovitý deník, který si Nohavica vedl během svého pobytu v protialkoholní léčebně (1991), protože v něm dělal člověk jménem Jaromír vědomou inventuru svých osmdesátých let — inventuru, kterou se chtěl dobrat toho, jak moc byl muž společenstvím lidí jako Mikulec či Vogl nazývaný Jarek pravdivý, jak moc ho tento Jarek těšil, jak mocná křídla mu dával a co všechno krásného mu umožňoval tvořit, ale co mu na druhé straně tento Jarek vzal, protože mu vzal leccos, čím vším ho trápil a jak ho dovedl až na samý kraj sebedestrukce, takže nakonec se Jaromír musel od Jarka distancovat, či jak si v deníku zapsal, „vysvléci se jako had z kůže“ a pokusit se vytvořit nějakého jiného Jarka. (Str. 143)

A odhalit přímo jeho samého, interní osobnost? Těžko, osobnost je strukturovaná (viz Inteligence duše), a autor dochází k témuž:

Nohavica, ten niterný, tedy ten, jehož jsem v úvodu této kapitoly nazval Jaromírem, se mi jevil, řečeno s Karlem Čapkem, jako „zástup, který se vytrácí do nedohledna“. V tomto zástupu putuje kromě člověka své doby hrdina, ale třeba také hříšník, kajícník, Vysockij atd. Každou chvíli nesl „standartu, na které je napsáno Já“ někdo jiný a v každém okamžiku se ten někdo musel vypořádat s radostmi i strastmi přítomnosti i minulosti.

Je tedy Nohavica hrdinou, nebo nějakým padouchem? Je hrdinou i padouchem. A ještě je v něm mnoho dalších postav. Je šedý, lépe řečeno je barevný. Jako každý z nás. Na Nohavicovi, onom neustále vyjednávajícím harlekýnovi, je to jenom více vidět. A protože právo na to smět být šedý či barevný je v dnešní době, kdy je po člověku čím dál neúprosněji požadováno, aby se jasně vyslovil pro tu či onu stranu, zneuznáváno, je třeba to znovu a znovu připomínat. (Str. 166)

Po přečtení … už je hořkost menší. Kdo jsem, abych soudil? Chce psát písně a zpívat, vždycky chtěl. Obrázek, který si o něm dělají lidé, není on, jejich očekávání nemusí naplňovat…

Smiřme se s tím.

Přece totéž chceme od ostatních i my sami.

Odkazy:

HOUDA, Přemysl. Nohavica a jeho naše malá válka. Praha: Rybka Publishers, 2023. ISBN 978-80-88630-06-7.

Přemysl Houda: Nohavica a jeho naše malá válka

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv