Wuwejův zápisník

Erazim Kohák: Domov a dálava

21.01.2021 22:45, Wu | knihy | filozofie | výběr z knih | komentáře -

obálka knihy Domov a dálavaKniha má podtitul Kulturní totožnost a obecné lidství v českém myšlení a musím se přiznat, že jsem z toho její skutečný obsah nedokázal odhadnout. Čekal jsem přemítání o vykořeněnosti v cizině, potřebě ukotvit, smyslu domova…

Text je ale mnohem hlubší a rozsáhlejší, obsahuje totiž analýzu sebepojetí českého národa od středověku po současnost. Na začátku stálo Kohákovo rozhodnutí zachovat si češství i během emigrace:

Tehdy jsem se vědomě rozhodl, že chci být Čechem bez pomlčky, byť nedobrovolně a dočasně pobývajícím v zahraničí. Chtěl jsem spojit svůj úděl s údělem českého společenství poutníků dějinami. Byla to přece jen dramatická doba a mladí lidé obvykle přemýšlejí dramaticky. Tehdy jsem si ani neuvědomil, že se tím stávám dědicem otázky, která nás provází už od dob našeho obrození: Co to vůbec znamená být Čech? a Má to ještě nějaký smysl? (Str. 14)

Jenže hledat smysl české totožnosti je opravdu obtížný úkol, především proto, že neexistuje nic jasného a trvalého:

Připadá mi marné všechno hledání jednoho definitivního smyslu české totožnosti. Život není trvalý stav, ve kterém bychom mohli něco stanovit jednou provždy. Je to pohyb, dynamický děj, který se stále proměňuje, mizí jako loňské sněhy a znovu se jako sněženky rodí s novým jarem. Pokud bychom hledali jeden pravý smysl české totožnosti, rozplynul by se nám v rukou jako dny našemu žití. Potřebujeme něco jiného – opětovně vyprávět příběh svého putování dějinami a přijmout skutečnost, že se bude s každým novým vyprávěním obnovovat. (Str. 16)

Ba dokonce i pojetí národa jako takového je poměrně specifická záležitost:

V anglofonním prostředí, zvlášť ve Spojených státech, je takové „vnější“, ryze politické pojetí národa naprosto samozřejmé. Američané nemají sebemenší pochopení pro naši představu národa jako kulturního společenství. Nation jsou pro ně obyvatelé jednoho území podléhající jedné vládě, tedy občané jednoho státu, nositelé jednoho pasu – či prostě určitý stát, který je vydává. Pojem občanství jim splývá s pojmem národnosti, a naopak. Obojí je nationality. Naše cestovní doklady, které rozlišují občanství a národnost, jsou jim prostě nepochopitelné. (… )

U nás ve střední Evropě – či původně u nás v Rakousku – chápeme národ obvykle jako něco zásadně odlišného od pojmu stát. Stát, to je vnější mocenská či administrativní záležitost. Jen za mého života jsme my Češi žili v šesti různých státech, aniž bychom změnili bydliště – a aniž by to jakkoliv ovlivnilo naši národnost. Národ považujeme za zásadně kulturní pojem, tedy za něco, co se ustavuje vnitřně, kulturní sounáležitostí a přesvědčením. Jeho základem je osobní cítění a vědomí sounáležitosti s množinou jedinců, kteří vykazují určité znaky, jako je sdílený jazyk, sdílené kulturní dědictví či případně sdílený vztah k určité zemi. (Str. 37)

Jak jsme se k něčemu takovému vlastně dopracovali a jak se proměňovalo chápání v jednotlivých zlomových okamžicích české historie? K tomu jen pár z kontextu vytržených citátů, pro nastínění:

Kdy vlastně začínají dějiny národa českého?

Řečeno tehdejší květnatou mluvou, má se novodobý český národ považovat za dědice hrdinných husitů, obránců kalicha, proti své vůli a vlastní podstatě jen násilně a povrchně barokizovaných – a jednat podle toho? Či vznikl dnešní český národ až dávno po té středověké nepříjemnosti jako národ barokně katolický, který své vlastní bytí nachází v lidové zbožnosti, ve folkloru a v úctě k vrchnosti? Chce-li někdo Čech hrdý být a vlastenec, má se hlásit k odkazu božích bojovníků či k odkazu rychtáře Vaváka a Zapadlých vlastenců? (Str. 49)

Hluboký problém první republiky už v její podstatě:

Takový byl hluboký problém té první republiky, která nám ve zpětném pohledu připadá přímo idylická. Jak vytvořit ideu státu či povědomí národní totožnosti v zemi tak etnicky a historicky různorodé bez vědomí sounáležitosti sdíleného účelu či údělu? (Str. 195)

Širší podmínky při nástupu komunismu:

Pravice znemožněná dojmem příbuznosti s fašismem, levice dezorientovaná důrazným nástupem komunistá na světovou politickou scénu a k tomu ještě zjevná zastaralost sépiových předpokladů našeho předválečného sebeporozumění – a vše je připraveno k triumfálnímu nástupu nového komunistického sebepojetí naší národní totožnosti. (Str. 247)

A zase jiný pohled při jeho pádu:

Zkušenost se sovětským ‚reálsocialismem‘ jako by našeho povědomí úplně vymazala všechnu zkušenost s kapitalismem. O třetí cestě, zcela odlišné skandinávské zkušenosti se socialismem, jsme raději nemluvili. Chtěli jsme jen rychle zbohatnout. Tak tři roky po pádu komunismu nám tehdy nově zvolená vláda mohla ohlásit, že máme novou národní filosofii, budování demokratického kapitalismu. Nikdo se ani nepozastavil nad otázkou, jestli mezi demokracií, tedy vládou všech, a systémem, který vkládá nesmírnou ekonomickou moc do rukou hrstky průbojných jedinců – ne-li přímo do jakýchsi rukou neviditelných -, není zásadní protimluv. (Str. 304)

Celý rozbor jednotlivých období a jejich přístupu si musíte přečíst sami, je to těžiště textu a asi 250 stránek. Jednoznačné vyústění nemá (nemůže mít – kdo dokáže říct, jak to má být správně?).

Aby ale kniha nezůstala bez závěru, ukončuje ji autorovo vyznání, jeho postoj k základním otázkám:

Má filosofie vůbec ještě smysl ve věku vyhořelých ideologií? Je pro ni místa v plošném věku bavičů a spotřebitelů? Podobně, má v takovém věku vůbec smysl hovořit o národu? Nenabízí globalizovaný věk jen alternativy světoobčana nebo nacionalisty – a nemáme s nacionalismem čerstvou zkušenost? Neudělali bychom lépe, kdybychom národy nechali vyšumět a stali se prostě Evropany či přímo světoobčany? A konečně ta třetí, kacířská otázka. Má věta Jsem Čech ještě nějaký smysl? Není to jen přiznání k nevyspělému provincionalismu regionálních zvláštností, které globalizace odstraní podobně jako rozvoj přepravy zboží a mobility spotřebitelů odstranil zvláštnosti jednotlivých částí českých zemí? (Str. 340)

Národ je forma lidství, kulturní sounáležitost a dědictví, propojení s globálním rozhledem, péče o společné dílo (řeč, země).

Národní společenství a příslušnost k němu nemá smysl jako etnografické muzeum či jako mytická podstata naší všednosti – a už vůbec ne jako nástroj mocenských tužeb. Má smysl jako otevřené společenství sdílených hodnot, které poskytuje chráněný prostor pro dialektiku svobody a solidarity. Z té se bez společného kulturního základu až příliš snadno stává krvavý střet totality a revoluce. (Str. 350)


Jako filozof je Erazim Kohák mimořádně srozumitelný, jeho filozofování (přemýšlení) je radost číst. A tahle kniha se bude hodit každému, kdo někdy zakopl o slovo národ v kterémkoliv historickém kontextu.

Odkazy:

KOHÁK, Erazim. Domov a dálava. Praha: Filosofia, 2013. ISBN 978-80-7007-401-5.

12345
1611265500000

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online