Diplomová práce má velmi lákavý cíl:

Zároveň nebudeme chtít pouze srovnávat, zda se Češi chovají jako Švejk či se Švejk chová jako typický Čech – malý český člověk. Snahou bude nalézt další poznatky, některé motivy bude zahrnovat již studium samotné interpretace Švejka a jeho Osudů v literárně-teoretické části, týkající se vlivu Švejka na identitu. Bude však problematické odlišit tuto identitu od pouhých vlastností a rysů. Zcela jistě se v některých momentech budou tyto dvě složky překrývat, ale jelikož jsme objasnili specifika komparace reálných postav s literární postavou, tak by se nemělo jednat o závažný problém, jenž by měl ovlivnit výsledek práce. Tímto výsledkem by mělo být objasnění vlivu Josefa Švejka na českou společnost, která bývá velmi často nazývána společností Švejků. Zda–li je toto označení správné či zcela smyšlené má právě odkrýt tato práce. (Str. 15)

Ale hned od počátku mě zarážela a překvapovala. Nejprve zvoleným tónem, který mi připadal příliš sebejistý, pak tím, jak půl úvodu vyjmenovává, čím se nebude zabývat:

• Cílem nebude psát Haškovu monografii či interpretovat Osudy. Pro větší kompaktnost práce však nesmíme vynechat tuto část, (...)
• Zcela jistě se nedostaneme k definitivní odpovědi, budeme se jí však snažit přiblížit natolik, (...)
• Tyto pokračování však nebudou cílem této práce. Naším cílem zůstává nadále pouze Haškův Švejk,(...)
• Nebudeme vycházet pouze z teorií Arendtové, ale pokusíme se ji vhodně doplnit (...)
• Nejprve se zaměříme na samotnou kolektivní identitu, kterou nebudeme vztahovat na český národ (...)
• Tyto teorie pouze zmíníme, ale nebudeme s nimi nijak rozsáhleji pracovat.(...)
• Pravděpodobně se těmito principy nebudeme zabývat nijak detailněji, jelikož by se jednalo o pouhé opakování (...)

A nakonec celou komplikovanou výstavbou. Ten oblouk je šíleně velký a vykonstruovaný:

Proč tohle všechno, když půlku vůbec nepoužil a k ničemu to, snad kromě nafouknutí rozsahu práce, neslouží? Vypadá to jako strašně komplikovaný výsek reality, a přitom jde o docela přímočarou analýzu, zda je švejkování součást české identity. Byl jsem skoro v šoku, když jsem přelouskal 100 stran teorie ze všech směrů jen proto, abych se dozvěděl, že Ladislav Holý to vystihl a že (neexistující) Švejk odpovídá (neexistujícímu) malému českému člověku.

Švejk sice působí jako hlupák, zrádce, jemuž je lhostejný osud národa, ale toto vystupování není založeno na klamu, že je lepší než ve skutečnosti je. Přesto je Švejk považován za typického malého českého člověka. Tento typ člověka prezentuje průměrnost a zejména lhostejnost, která je u Švejka patrná. Zároveň je však malý český člověk charakterizován jako talentovaný, vynalézavý a zručný. Malý český člověk je ambivalentní postavou, jejíž kladem je především talent, nadání, které je však v kontrastu s lhostejností. Tato lhostejnost není pouze k veřejnému prostoru, především tedy politické situaci, ale často se projevuje v samotném osobním životě. Právě ve lhostejnosti nacházíme největší shodu mezi Josefem Švejkem a malým českým člověkem.

„O jednotlivém příslušníku českého národa se často nehovoří jako o Čechovi, ale jako o malém českém člověku.[… ] Malý český člověk není motivován velkými ideály. Jeho životní svět je vymezen rodinou, prací a blízkými přáteli a ke všemu, co leží mimo něj, přistupuje s obezřetností a nedůvěrou. Jeho názory jsou přízemní a rozhodně není žádným hrdinou.“ (citace L. Holého)

V této definici nalézáme klíčový důvod, proč Češi tíhnou ke Švejkovi a jsou s ním často spojováni. Nebo proč je Švejk naopak typizován jako průměrný Čech. Nemůžeme se zabývat otázkou Švejkova vztahu k rodině, jelikož v Haškově díle se nenachází nic o Švejkově rodině. Zajímavějším postřehem je nemotivovanost velkými ideály. Tato nemotivovanost souvisí s historickým vývojem národa, který byl dlouho utlačován. Proti tomuto útlaku však bojovalo pouze několik jedinců, většina národa stála tiše mimo a hleděla si svého osobního života. Stejně jako Švejk, jenž nechce být hrdinou. Chce pouze žít a neúčastnit se na boji za nějaké vyšší ideály. (Str. 100)

Samozřejmě je tu spousta užitečných postřehů a faktů, třeba o potenciálních předlohách pro Švejka, o významu řeči v celém dílě

Řeč se stává stěžejním prvkem, na níž celé Osudy a celý Josef Švejk stojí. Jeho nespočetné vyprávění pomáhá nejen posunovat se vději, ale ukazuje nám také Švejka jako postavu, která toho spoustu prožila a tyto prožitky dokáže uplatnit ve správnou chvíli. Jelikož je Švejk literární postavou, která stojí a padá se svým vyprávěním, stává se postavou nekonečnou. Nevíme Švejkův věk, neznáme jeho životní osudy, ty které se odehrály před Osudy, a tak nás Švejk může neustále překvapovat novým vyprávěním, jež lze nastavovat do nekonečna. Nemůžeme tudíž mluvit o nějaké větší kompozici románu, o čemž svědčí neodpovídající názvy kapitol jednotlivých dílů. Hašek totiž vytváří Švejka ze dne na den a tím jej vždy posouvá zase o kousek dál k cíli, jehož nikdy nemůže dosáhnout. (Str. 55)

nebo o tom, že snahy chápat Švejka jako lidský subjekt jsou marné, že je literárním produktem podřízeným ději:

Z těchto tvrzení jednoznačně vyplývá, že Josefa Švejka nelze brát jako lidský subjekt. Musíme jej brát jako literární produkt, který je podřízen ději a souhlasit tak se názory především strukturalistů, kteří zastávali názor literární postavy podřízené ději. Švejk je tedy především vypravěčský nástroj určený k reflexi a sebereflexi.

„[Švejk] není žádným lidovým filutou, ani blbem, ani špatným českým vojákem, jak lze vyčíst v mnoha interpretacích.“ (cituje Vladimíra Papouška)

Nelze tak určit jaký je samotný Josef Švejk, jelikož existuje pouze vurčitém kontextu,bez něj by byl ztracen v dějinách, ale pokud si ho dokážeme přiřadit k určitému kontextu, můžeme jej velmi dobře interpretovat. Tato interpretace však nikdy nebude jednotná. Někteří jej uznávají jako génia, jiní jím naopak opovrhují. (str. 56)

Ale cíl práce moc naplněn nebyl. Tohle doporučit nemohu.

Odkazy:

• anotace na Theses.cz
• text práce na stránkách UPCE