První kapitola je úvodní; seznamuje s kontextem, prostředím ve kterém román vznikal a vycházel, upozorňuje, že názvy dílů nekorespondují s jejich obsahem apod.

Pak následují 20. a 30. léta 20. století, tedy první kritiky a hodnocení. Z pochvalných upozorňuje Ivan Olbracht, že Švejk je „náš“, že malý národ dokázal prorazit a vytvořit světové dílo; Max Brod zmiňuje, že se dotýká čehosi základního v bytí všeho lidstva. Odsuzujícím vadily vulgarity a nedostatek výchovnosti, antihrdinství, „hrdina ulejvák“. Proletářská ideologie v něm hledala svého lidového hrdinu… V zahraničí ovšem už po prvním překladu rozpoznávali ničivou sílu figury, o kterou se Rakousko rozbíjí. Autorka se dotkne také německé dramatizace E. Piscatora:

Josef Švejk se stále ukazuje ve vší své prostotě, avšak na tu již není nahlíženo jako na cosi nepřípustného a omezeného, ale naopak jako na něco, co je společné všem národům. Švejkův humor se stává zbraní, kterou se jedinec v této absurdní době, jíž válka přináší, může bránit. Švejkova přízemnost a jeho duševní klid jsou poprvé viděny jako cosi monumentálního, co má tu schopnost vše kolem rozkládat a ničit bez toho, aniž by sám Švejk utrpěl jedinou újmu. Společenská groteska v Piscatorově pojetí konečně může představit Osudy dobrého vojáka Švejka jako dílo, které je třeba brát nejen s humorem, ale také s nesmírnou vážností. (Str. 32)

nebo vlivu ilustrací Losefa Lady na vnímání postavy Švejka. Nebo spíš „postavy“, neboť

Ve skutečnosti totiž Švejk postavou není. Nikde nenajdeme žádnou jeho vnitřní charakteristiku, nejsme svědky toho, že by vykonával nějaký konkrétní pohyb, nevidíme jej usínat, nezdají se mu sny, nezastihneme jej prožívat žádné emoce. Výjimku tvoří pouze několik málo pasáží, které se v knize objevují a při nichž Švejk udělá něco lidského. (Str. 33)

Další kapitola je Socialistické interpretace Švejka ve 40. a 50. letech 20. století. Zajímavé je, že přestože neodpovídal nárokům, které „nový člověk“ měl na literaturu, byl Švejk přijat do literatury a tolerován.

Následují další kritiky, interpretace a jim odpovídající kapitoly, až po současnost. Tady mě zaujala interpretace Švejka jako nepolapitelného kolosu.

Švejk je více významem, abstraktní silou nežli konkrétní postavou. Na jedné straně disponuje schopnostmi nadlidskými (každá jiná postava by za podobné chování vysloužila v té době vysoký trest, Švejk však všem trestům úspěšně uniká – paradoxně tím, s jakou důsledností je plní). O jeho nadlidských schopnostech vypovídá také fakt, že umí zahrát většinu rolí známých z jeho fikčního světa. Stane se podřízeným, tulákem, vykonavatelem povinnosti, zodpovědným válečníkem, bláznem… Tyto role však nevykonává, on je imituje. A právě tato imitace mu umožňuje povznést se nad každou situaci a co víc – začít si s ní hrát a prostřednictvím hry ukázat mnohotvárnost života: „Švejk je významová konstrukce, řeč a symbol, nikoli postava! On je symbol nepokořitelnosti.“ Ačkoli se hodnoty společnosti pod tíhou války nemilosrdně bortí, Švejk s klidem dítěte či blázna proplouvá světovými událostmi a zanechává za sebou, především v řadách rakouských mocnářů, zmatek a chaos. Švejkova schopnost zmást své okolí, jeho neočekávanost a neuchopitelnost jej oprošťují od obyčejných postav. Jeho síla dostává gigantické rozměry. (Str. 42)

Kolosu, který dokáže realitu rozbourat a projet jí jako nůž.

Vnější pohyb je započat už úvodní větou románu: „Tak nám zabili Ferdinanda“ a dále jej rozehrávají nejrůznější postavy a instituce (prostor vězeňské nemocnice, feldkurát Katz, věznice aj.). Tento pohyb ovládá celé lidstvo, činí z něj masu, ochočené stádo. A Švejk do tohoto pohybu vstupuje. V tu chvíli přestává být obyčejnou postavou a stává se Švejkem – nepolapitelnou silou. Román nabývá svého hlavního významu. Bez střetnutí vnějšího pohybu a kolosu jménem Švejk by se román stal jen snůškou vtipných historek. (Str. 45)

Za zmínku stojí také Jazykovědný rozbor. Vyprávěcí část, přímé řeči, monology a dialogy, lidovost, rusismy, kontrast se spisovnými promluvami atd.

V Osudech dobrého vojáka Švejka se objevují slova ze všech složek jazyka. Nalezneme zde výrazy ryze české, urbanonyma vztahující se k českému prostředí, lidové písně, přísloví, obrazná pojmenování, opomenout bychom neměli ani četný počet rusismů. U většiny těchto slov se jen těžko hledá cizojazyčný ekvivalent.

Osudy dobrého vojáka Švejka jsou moderní román, který experimentuje s jazykem v tom slova smyslu, že si s ním autor hraje. Vkládá Švejkovi slova do úst tak, aby nic nebylo jednoznačné a přesto byl smysl díla všeříkající. V zahraničí převažuje názor, že tato kniha nemá východisko, že je v ní patrná především absurdita.

Je to přirozené, jelikož zahraniční čtenář jen stěží pochopí kouzlo české řeči. Umění, se kterým Hašek umí pojmenovat skutečnost, cizinec nepochopí. A nemůže plně pochopit ani originalitu českého humoru. (Str. 76)

Narazil jsem na jediný háček (tedy kromě trochu rozpadlé struktury kapitol v obsahu). Na dialogu mezi majorem Wolfem a hejtmanem, kteří vedou Švejka v ruské uniformě na velitelství, autorka ukazuje, jak je styl vyprávění jiný (protože ho prý psal Vaněk). Vychází z předpokladu, že Vaněk napsal čtvrtý díl kompletně:

Oba romány, tedy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války a Vaňkovo Osudy dobrého vojáka Švejka v ruské revoluci a zajetí, jsou považovány za romány humoristické. Je více než zřejmé, že humor tvoří hlavní složku obou děl. Avšak mezi humorem Haškovým a Vaňkovým je značný rozdíl, kterého je možné si povšimnout už ve čtvrtém dílu Haškových Osudů, který napsal Vaněk. (Str. 77)