Wuwejův zápisník

Alena Rašková: Interpretace postavy Josefa Švejka v kontextu české i zahraniční literární vědy

15.09.2020 22:06, Wu | knihy | komentáře -
obálka knihy Interpretace postavy Josefa ŠvejkaNež se mi podaří dostat se k nějaké švejkologické publikaci, zkusil jsem prohledat theses.cz a najít diplomové práce, které by mi pomohly udělat si celkový obrázek. Našel jsem dvě; tato je první z nich a poskytuje vývoj chápání knihy během dvacátého století.

Velká díla s sebou přinášejí velká rizika. Tím prvním je nepochopení a ruku v ruce s ním vznikající desinterpretace, kterých se lze jen stěží zbavit. Velká díla představují také velký zájem nejrozličnější kritiky. A v neposlední řadě znamenají také fakt, že se jednou budou jejich autoři vyučovat na školách. A tak i Jaroslava Haška a jeho Osudy nalezneme v každé učebnici středních škol. A zde spatřuji první ohnisko interpretačního problému. Od chvíle, kdy otevřeme takovou učebnici, získáváme první interpretaci tohoto nadčasového románu. S ní se spokojíme a s ní se také pouštíme do četby Osudů. A tak se většinou bez protestů oddáme obyčejnému „líbí“ nebo „nelíbí“,Švejka označíme za typického Čecha, anebo jej odsoudíme pro jeho blbost a tím pro nás román a veskrze i celý Hašek končí.

Naším cílem je prolomit toto poněkud povrchní nahlížení na Osudy dobrého vojáka Švejka a přinést zevrubný přehled o tom, jak byl a je tento pozoruhodný moderní román vnímán českou i zahraniční literární kritikou a vědou, jaké byly zásadní přínosy i omyly v průběhu různých období. (Str. 8)

Kromě toho se dotkne také jazykové specifičnosti a obtížnosti překladů.

První kapitola je úvodní; seznamuje s kontextem, prostředím ve kterém román vznikal a vycházel, upozorňuje, že názvy dílů nekorespondují s jejich obsahem apod.

Pak následují 20. a 30. léta 20. století, tedy první kritiky a hodnocení. Z pochvalných upozorňuje Ivan Olbracht, že Švejk je „náš“, že malý národ dokázal prorazit a vytvořit světové dílo; Max Brod zmiňuje, že se dotýká čehosi základního v bytí všeho lidstva. Odsuzujícím vadily vulgarity a nedostatek výchovnosti, antihrdinství, „hrdina ulejvák“. Proletářská ideologie v něm hledala svého lidového hrdinu… V zahraničí ovšem už po prvním překladu rozpoznávali ničivou sílu figury, o kterou se Rakousko rozbíjí. Autorka se dotkne také německé dramatizace E. Piscatora:

Josef Švejk se stále ukazuje ve vší své prostotě, avšak na tu již není nahlíženo jako na cosi nepřípustného a omezeného, ale naopak jako na něco, co je společné všem národům. Švejkův humor se stává zbraní, kterou se jedinec v této absurdní době, jíž válka přináší, může bránit. Švejkova přízemnost a jeho duševní klid jsou poprvé viděny jako cosi monumentálního, co má tu schopnost vše kolem rozkládat a ničit bez toho, aniž by sám Švejk utrpěl jedinou újmu. Společenská groteska v Piscatorově pojetí konečně může představit Osudy dobrého vojáka Švejka jako dílo, které je třeba brát nejen s humorem, ale také s nesmírnou vážností. (Str. 32)

nebo vlivu ilustrací Losefa Lady na vnímání postavy Švejka. Nebo spíš „postavy“, neboť

Ve skutečnosti totiž Švejk postavou není. Nikde nenajdeme žádnou jeho vnitřní charakteristiku, nejsme svědky toho, že by vykonával nějaký konkrétní pohyb, nevidíme jej usínat, nezdají se mu sny, nezastihneme jej prožívat žádné emoce. Výjimku tvoří pouze několik málo pasáží, které se v knize objevují a při nichž Švejk udělá něco lidského. (Str. 33)

Další kapitola je Socialistické interpretace Švejka ve 40. a 50. letech 20. století. Zajímavé je, že přestože neodpovídal nárokům, které „nový člověk“ měl na literaturu, byl Švejk přijat do literatury a tolerován.

Následují další kritiky, interpretace a jim odpovídající kapitoly, až po současnost. Tady mě zaujala interpretace Švejka jako nepolapitelného kolosu.

Švejk je více významem, abstraktní silou nežli konkrétní postavou. Na jedné straně disponuje schopnostmi nadlidskými (každá jiná postava by za podobné chování vysloužila v té době vysoký trest, Švejk však všem trestům úspěšně uniká – paradoxně tím, s jakou důsledností je plní). O jeho nadlidských schopnostech vypovídá také fakt, že umí zahrát většinu rolí známých z jeho fikčního světa. Stane se podřízeným, tulákem, vykonavatelem povinnosti, zodpovědným válečníkem, bláznem… Tyto role však nevykonává, on je imituje. A právě tato imitace mu umožňuje povznést se nad každou situaci a co víc – začít si s ní hrát a prostřednictvím hry ukázat mnohotvárnost života: „Švejk je významová konstrukce, řeč a symbol, nikoli postava! On je symbol nepokořitelnosti.“ Ačkoli se hodnoty společnosti pod tíhou války nemilosrdně bortí, Švejk s klidem dítěte či blázna proplouvá světovými událostmi a zanechává za sebou, především v řadách rakouských mocnářů, zmatek a chaos. Švejkova schopnost zmást své okolí, jeho neočekávanost a neuchopitelnost jej oprošťují od obyčejných postav. Jeho síla dostává gigantické rozměry. (Str. 42)

Kolosu, který dokáže realitu rozbourat a projet jí jako nůž.

Vnější pohyb je započat už úvodní větou románu: „Tak nám zabili Ferdinanda“ a dále jej rozehrávají nejrůznější postavy a instituce (prostor vězeňské nemocnice, feldkurát Katz, věznice aj.). Tento pohyb ovládá celé lidstvo, činí z něj masu, ochočené stádo. A Švejk do tohoto pohybu vstupuje. V tu chvíli přestává být obyčejnou postavou a stává se Švejkem – nepolapitelnou silou. Román nabývá svého hlavního významu. Bez střetnutí vnějšího pohybu a kolosu jménem Švejk by se román stal jen snůškou vtipných historek. (Str. 45)

Za zmínku stojí také Jazykovědný rozbor. Vyprávěcí část, přímé řeči, monology a dialogy, lidovost, rusismy, kontrast se spisovnými promluvami atd.

V Osudech dobrého vojáka Švejka se objevují slova ze všech složek jazyka. Nalezneme zde výrazy ryze české, urbanonyma vztahující se k českému prostředí, lidové písně, přísloví, obrazná pojmenování, opomenout bychom neměli ani četný počet rusismů. U většiny těchto slov se jen těžko hledá cizojazyčný ekvivalent.

Osudy dobrého vojáka Švejka jsou moderní román, který experimentuje s jazykem v tom slova smyslu, že si s ním autor hraje. Vkládá Švejkovi slova do úst tak, aby nic nebylo jednoznačné a přesto byl smysl díla všeříkající. V zahraničí převažuje názor, že tato kniha nemá východisko, že je v ní patrná především absurdita.

Je to přirozené, jelikož zahraniční čtenář jen stěží pochopí kouzlo české řeči. Umění, se kterým Hašek umí pojmenovat skutečnost, cizinec nepochopí. A nemůže plně pochopit ani originalitu českého humoru. (Str. 76)

Narazil jsem na jediný háček (tedy kromě trochu rozpadlé struktury kapitol v obsahu). Na dialogu mezi majorem Wolfem a hejtmanem, kteří vedou Švejka v ruské uniformě na velitelství, autorka ukazuje, jak je styl vyprávění jiný (protože ho prý psal Vaněk). Vychází z předpokladu, že Vaněk napsal čtvrtý díl kompletně:

Oba romány, tedy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války a Vaňkovo Osudy dobrého vojáka Švejka v ruské revoluci a zajetí, jsou považovány za romány humoristické. Je více než zřejmé, že humor tvoří hlavní složku obou děl. Avšak mezi humorem Haškovým a Vaňkovým je značný rozdíl, kterého je možné si povšimnout už ve čtvrtém dílu Haškových Osudů, který napsal Vaněk. (Str. 77)

Ale podle Wikipedie je citovaný text ještě od Haška:

Nakonec se vše vysvětlí a Švejk se opět ocitne u své marškumpanie. Haškův text pak končí proslovem poručíka Duba „S okresním hejtmanem jsme vždy říkávali: Patriotismus, věrnost k povinnosti, sebepřekonání, to jsou ty pravé zbraně ve válce! Připomínám si to zejména dnes, když naše vojska v dohledné době překročí hranice“. Vše, co případně v knize následuje za touto větou, je pokračování dopsané od Karla Vaňka.

Tak nevím. Samozřejmě v akademické sféře je Wikipedie největší zlo, ale počítám, že kdyby tohle nebyla pravda, už by někdo protestoval.

Nicméně těžiště diplomové práce je přehled interpretací a ten rozhodně stojí za to!

Odkazy:

12345
1600200360000

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online