„Pokud dnes někdo zpochybňuje parlamentní demokracii, svobodu slova, nezávislost médií, útočí na oponenty jako na nepřátele, zastrašuje, nectí ústavu apod., je třeba to vnímat jako slib, ne jako náhodné jednání, ke kterému se započítávají polehčující okolnosti. A i kdyby to tak nemyslel, není v našem zájmu zkoušet zjišťovat, jako to tedy opravdu je. Pak už může být pozdě.“ (Str. 259)

a nakonec předáním moci:

„Pád do nového lokajství pak znovu přisoudíme výhradně zlým vnějším okolnostem, zradě světa okolo, a naše poddanství si omluvíme tím, že přece nebylo jiné východisko.
Po nějaké době, když se zotročená společnost začne ekonomicky hroutit a vnější okolnosti to dovolí, vstoupíme opět na práh svobody. Ale staré zvyky se budou opakovat, nastane reptání na ‚džungli‘ volného světa a opět zůstaneme stát ve vchodu, abychom mohli brzy pryč – zpátky do klece zoologické zahrady s jejími jistotami, rovnostářstvím a svobodou od odpovědnosti za život svůj i své společnosti.“ (Str. 247)

Dnes je situace o to horší, že chybí sjednocující idea:

„Nyní nám totiž chybí silnější společenský konsenzus o tom, jak má země vypadat, jaká je naše společná idea. Nejsilnějšími nositeli myšlenky humanitní, prozápadní demokracie tu byli Masaryk a Havel. Dnes ani jednoho z nich nemáme, což je slabina, ale i příležitost. Ujme se tentokrát jejich myšlenek širší veřejnost? Pocítí každý svou vlastní odpovědnost za svobodu a demokracii a udělá na jejich obranu a rozvoj, co bude moci?“ (Str. 45)

Svět je destabilizovaný, roste strach z neznámých situací a na něm se vezou populisté se svými nepromyšlenými, jednoduchými pseudořešeními.

„Frustrace ve společnosti existují od nepaměti. Někdy je jejich zdrojem propad ekonomiky, jindy třeba živelní kastastrofa nebo chaos vyvolaný příchodem velkého počtu uprchlíků. V takových chvílích se obvykle hledá nějaký viník a zároveň sílí volání po jednoduchých řešeních. Ten, kdo zrovna vládne (a je naprosto jedno, jakou ideologii zastává), se dostává do bezvýchodné situace: jednoduché řešení neexistuje, alea vždy se najde někdo, kdo tvrdí, že ano.“ (str. 97)

Kniha je rozhodně intelektuálně výživná, s vhledem do historie i současnosti, cituje důležité osobnosti a svoje myšlenky předkládá srozumitelně. Mně se líbí – jenže já nejsem ten, kdo by volal po pevné ruce nebo naslouchal populistům. A ti, pro něž ohrožení demokracie není hrozba, si ji nepřečtou.

Ano, líbí a hodně mi toho vysvětlila, ale také ve mně vyvolává pocit slabosti a bezbrannosti. Situaci poznáme, identifikujeme – a co dál? Co můžu dělat třeba já? Mám vstoupit do politiky? Pro introverta absurdní představa. Mám psát ‚ostré prosby‘ voličům? Ti, co si je přečtou, je nepotřebují, a ti druzí viz výše. Mám vzdělávat své okolí? Moje sociální bublina to nepotřebuje. Mám to vysvětlovat dětem? Jistě, za 20 let se možná něco zachrání. Pokud tu ještě bude co zachraňovat.

Největší nevýhoda knihy pro mě tedy je, že si se získaným přehledem nevím rady. Obecný apel po osobní zodpovědnosti a k boji za pravdu je pěkný, ale co zmůže?

Odkazy: