Jaké paradoxy kniha zpracovává? Tak především ten, který se zobrazuje i v názvu. Na jedné straně tu máme přízemního oportunistu, malého českého člověka, který se vším vyběhne, hraje malou domů, je závistivý a tak dále, na straně druhé se všichni hlásíme ke kulturnímu národu čtenářů, vzdělanců a demokratů.

„Tento vysoce pozitivní obraz českého národa a výrazně negativní obraz jednotlivých Čechů si přirozeně odporují. Češi sami sebe vidí jako závistivé, otrávené, konformní, vychytralé a egoistické, a současně se považují za příslušníky ze své podstaty demokratického národa, na který jsou náležitě hrdí. Sami sebe vnímají jako lidi bez velkých cílů, velkého rozhledu, průměrné, a přitom český národ považují za vysoce kulturní a vzdělaný. Koexistence těchto dvou obrazů přináší permanentní dilema.“ (Str. 82)

Dilema, které do čela vynáší elity, ale které nás také čas od času stáhne do bahna. Obojí je pochopitelně mýtus, vykonstruovaná představa, model – to ale nic nemění na jejich fungování. Můžeme díky tomu porozumět i tomu, proč byla sametová revoluce tak nezvyklá – revoluce málokdy vznikají na popud studentů a intelektuálové je vedou jen zřídka. Jenže když si uvědomíme, že v politice se kulturní paradoxy také promítají, začne to být jasné

„‚Nekulturní‘ používají hrubé síly státu proti ‚kulturním‘ a mírumilovní demonstranti jasně ukazovali, že Češi mají stát, který jim jako kulturnímu národu nepřísluší, a že by si zasloužili lepší. Při otevřené konfrontaci intelektuálů a budoucích intelektuálů (studentů) s nekulturní a nevzdělanou silou se široké vrstvy občanů nemohly nepřidat na stranu těch kulturních a vzdělaných. Mýtus národa, jehož vedoucí osobnosti byly vždy intelektuálové, určoval formu jednání a v konfrontaci intelektuálů se státní mocí, vnímanou jako nekulturní a nevzdělanou, se národ v souladu s mýtem přiklonil na stranu intelektuálů.“ (Str. 145)

Další zajímavý paradox jsou dva pohledy na tradice, dvě ideologie. Byl to boj o zachování identity? Nebo vědomé otevírání? Samozřejmě obojí, ale střídavě.

„Dvě představy minulosti s odlišnými konstrukcemi národních tradic vytvářejí dvě odlišné ideologie: jedna je otevřeně nacionalistická a druhá je vědomě nenacionalistická. Obě ideologie mohou být v každodenním diskursu používány paralelně a tatáž osoba je může podle potřeby kombinovat. V různých historických obdobích zůstává český nacionalismus nartikulován a může vznikat dojem, že silný pocit národní identity není přítomen. Jindy je naopak jasně vyjádřen. Nacionální ideologie nabírá na síle v situacích, které jsou vnímány jako národní krize, nebo v situacích, kdy mají Češi pocit, že jejich způsob života je ohrožen ‚těmi druhými‘.“ (Str. 138)

Teď jsme bohužel zase na dolní straně křivky...

Obsah (názvy kapitol):

• Národ proti státu
• Svoboda, národ a jednotlivec
• Autostrereotypy a národní tradice
• Národní tradice a představa národa
• Národní tradice a politický proces
• Národ a stát v kontextu české kultury

Knihu si rozhodně přečtěte, i přes dobu vzniku je stále aktuální, a to, jak dokáže vysvětlovat současnost, její kvality potvrzuje.

A co z ní plyne pro politiku? Alespoň naděje, že představa kulturnosti národa zase získá na síle a do politického života vynese skutečné osobnosti, hrdiny a vzory.

„Na této situaci však zřejmě není nic paradoxního: hrdina, který byl vybrán, aby zosobňoval národní tradice, snímá z ostatních povinnost, aby museli žít v souladu se svými ideály, a umožňuje zachovat důveryhodnost ideálu, který by jinak byl ohrožen historickou zkušeností lidí. Skrze uctívání svých hrdinů se autokratický, netolerantní, závistivý a často i nekulturní a nevzdělaný malý český člověk může stále považovat za příslušníka demokratického, kulturního a vzdělaného národa.“ (Str. 166)

Vzory, které sice umožní malému člověku nadále zůstat malým, ale také mít před očima obraz pozitivní.
Nikoli negativní.

Odkazy