Ale jak je vidět, všechny se točí kolem téhož, kolem hledání příčin aktuální situace. Mezi autory jsou zvučná jména, namátkou Jaroslav Kmenta, Tomáš Němeček, Petr Pithart, Jiří Pehe, Jiří Přibáň, ale dalo by se v podstatě vyjmenovat všechny, všichni jsou výborní. A zrovna tak výborné jsou jejich texty (snad jenom afektovaný komentář plný slov s velkými písmeny Lež, Pravda, Lid od Vladimíra Kučery se mi četl špatně – ale i on míří k jádru věci).

Pojmenovat jednu příčinu je těžké, a na různosti přístupů všech autorů je to znát – ale každý střípek přidává něco zajímavého.

Podle Tomáše Němečka už samotné zavedení přímé volby prezidenta byl nesystémový krok. Vytvořil konflikty uvnitř výkonné moci (prezident má najednou mandát voličů), omezil se reálný počet kandidátů (kdo může nasbírat tolik podpisů??), poškodil se systém brzd a protivah a tak dále.

(To mi připadá jako jeden z nejdůležitějších příspěvků v knize!)

Zajímavý je pohled Petra Holuba, který zanalyzoval korelaci volebního výsledku s množstvím paneláků v daném okrsku.

„Budějovický výsledek zkopírovala Plzeň: centrum pod 40 procenty, panelové čtvrti Košutka, Bory, Lochotín a Skvrňany od 53 do 58 procent. Výsledek nesouvisí s tím, v jakém období se sídliště stavělo. Určitý typ bydlení produkuje specifický, v tomto případě spíše nedůvěřivý postoj jeho obyvatel ke světu – a s tím už se dá ve volební kampani pracovat.“ (Str. 25, Petr Holub: Stínadla se bouří aneb Prezident paneláků)

Alexandr Mitrofanov, hovořící o mentalitě lokaje.

„Zaútočilo se na citlivá místa plebejců s mentalitou sloužících. Je to strach z cizího? Ano. Strach ze ztráty jakž takž vybudované existence, z nutnosti dělit se o ni s jinými, natož s cizáky? Ano. Obdiv vůči silným, bohatým nebo bezohledným, hrubým a krutým? Ano. Náklonnost věřit jakékoliv hlouposti, jen když podporuje vidění světa založené na uvedených pilířích? Ano.
Máme tady velkou skupinu lidí, kteří trpí nostalgií po časech, kdy byli mladší a kdy všechno bylo jednodušší a lepší a hlavně kdy ti bohatší a chytřejší museli být zticha? Kteří přesně vědí, že za všechna příkoří, která skoro třicet let zažívají, může Západ? Ano.“ (Str. 200, Alexandr Mitrofanov: Stalo se to, co se muselo stát)

Nebo Jan Lipold, který za výsledky (nejen u nás, tentýž princip platí třeba pro USA s Trumpem) vidí útok na potřebu uznání outsiderů.

„Je dobré rozlišovat mezi autentickým zápasem o důstojnost – a situací, kdy se pocit outsiderství, druhořadosti, nedocenění léčí trikem, ale o to radikálnějí. Neuznávaným je nabídnuto alibi a především rozhřešení. Obvykle skrze nepřítele, zldoucha, jenž je jejich neuznáním vinen. Pozice neuznaných se fakticky nemění ani o píď – ale pocit nedostatečnosti se rázem může převrátit v pocit převahy. Konec frustrace: bílý muž vítězí.
Tímhle směrem zamířil volební slogan: Tato země je naše. Těm, kdo postrádají uznání, dopřává alibi takřka ke všemu. V tom spočívá jeho nebezpečí.“ (Str. 255, Jan Lipold: Libido českého voliče ožilo)