Tom Robbins: V žabím pyžamu (Wuwejův zápisník)

obálka knihy V žabím pyžamu Celý příběh je napsaný v „du formě“, tedy v druhé osobě jednotného čísla, a řeknu vám, sledovat, jak vypravěč říká hlavní hrdince co dělá a cítí, a neustále vnímat, že ta hlavní hrdinka jste vy (když vás neustále oslovuje), to je tedy sakra nápor na nervy a představivost. Nápor takový, že při prvním pokusu o čtení jsem knihu po deseti stránkách zahodil.

Napodruhé jsem se už smířil s tím, že jsem burzovní makléřka filipínského původu Gvendolína a při nečekaném zhroucení burzy jsem jednak přišla o majetek svůj, jednak o majetek svých klientů, se kterým jsem zacházela ne úplně korektně. Celý můj svět se hroutí, a ještě se do toho přimotá ten nafoukaný bývalý makléř Larry Diamond, kterého všichni obdivují, a který pořád mele něco o Timbuktu...

„Timbuktu. Město vystavěné z listového těsta a slunečního svitu. Fata morgána, kterou se dá procházet – pokud člověk snese to vedro. Osamocené, uzavřené a zabedněné město, jež se ukrývá pod dvojitou maskou, která je navíc neprodyšně zahalená tlustou rouškou. Timbuktu. Vysušené Benátky drolící se do spleti prašných kanálů. Město počaté ve chvíli, kdy sfinga ulehla se zlatým broukem do míst, které je z poloviny tak staré jako čas. Sahara skřípe v každém soustu chleba, ulicemi poletuje popel mrtvých knih a ztracená moudrost několika národů leží pod nánosy rozpáleného písku, do kterého se lopatka archeologa nikdy nezaboří. Timbuktu. Město, do kterého by se odvážil jenom dobrodruh. Město, kterému by odpustil jenom romantik. Město, které může přitahovat jenom kočovníka. Město, které si může zamilovat jenom velbloud.“ (Str. 228)

Ale když je to takový génius, nemohl by mi pomoci vyhrabat se ze dna?

Děj se odehrává během pár dnů po pádu burzy, kapitoly jsou nadepsané pouze časem a tak můžeme všechno sledovat prakticky minutu po minutě.

Gvendolína je se svou cílevědomostí a zaměřením na majetek ve velkém kontrastu k bohémskému prostředí, ze kterého vyrostla, a během knihy projde opravdu velkou změnou, její postava se vyvíjí. Diamond je naopak poměrně statický, jeho postava je už hotová a svého poznání dosáhl.

„‚(...) ačkoliv jeho manželka je přesvědčená, že jste se vrátil z Afriky plný moudrosti.‘
‚Tak to se mýlí. Lidé se moudrostí nenaplňují, ale vyprazdňují. Čím je člověk moudřejší, tím jě prázdnější. Tohle je důkaz bezstarostnosti, Gvendolíno. Myslím, že by sis to měla zapamatovat.‘“ (Str. 165)

Zápletka je, jak je u Robbinse zvykem, postavená na jedné z alternativních myšlenek, tentokrát mu posloužila mytologie a znalosti afrických kmenů Bozo a Dogon o Siriu a hvězdném původu, o polovodní bytosti Nommo. To mi bylo trochu tematicky vzdálené.

Ale největší problém, vedle již zmíněné „du formy“ (na kterou jsem si paradoxně nakonec zvykl tak, že jsem to přestal vnímat a jednou dokonce kontroloval, jestli se tam pořád ještě vyskytuje), je až školometské Diamondovo poučování. Jistě, potřeboval Gvendolínou otřást a vytrhnout ji z materiálního okouzlení, ale bylo toho moc.

Kniha tak patří spíše ke slabším Robbinsovým dílům, nicméně za přečtení stojí také. Zejména to, jak se Gvendolíně povedlo dát věci do pořádku (a jiné povedlo nezkazit), všechno elegantně uzavírá.

Odkazy:

nakladatelství Argo, Praha 2015, ISBN 978-80-257-1584-0, cena 298 Kč

Tom Robbins: V žabím pyžamu

Informace

Kontakt

Vyhledávání

Kategorie

Archiv