„Protože CIA je extremistická organizace, která neobyčejně efektivně funguje mimo kompromitující cesty obvyklé politické a ekonomické zdrženlivosti, je schopná tu či onde něco odpálit a dát věci do pohybu. Původní učení Ježíšovo, Mohamedovo a kol. je také extrémní. Pokud se člověk dokáže zapojit do těchto extrémních systémů, aniž by se ztotožnil s pokrytectvím, které zplodily, aniž by se, řekněme, v případě CIA, oddal patriotismu, nebo, v případě církve, moralistickému zanícení, pak snad dokáže zklidnit onen cukající nerv, který běží z hypothalamu k prstu na spoušti, osvobodit mysl a – kdo ví? – odstranit balast ortodoxního názoru a přesvědčení a umožnit – jak jen to říct? – řece lidského konání rozeběhnout se bez omezení do nových a nečekaných směrů. Tak nějak. Ča ča ča.“ (Str. 285)

Při jedné ze svých bizarních výprav zabloudí v jižní Americe až k jistému šamanovi, Dnešek-Je-Zítřek, který mu sice odhalí tajemství vesmíru, ale zároveň na něj uvalí tabu – že se chodidly nesmí dotknout země. Bylo by to k smíchu, kdyby ovšem Switters nebyl svědkem porušení obdobného tabu, uvaleného na jistého antropologa. A svědkem jeho okamžité smrti. Nezbývá mu, než to brát vážně. A tak ve své životní pouti pokračuje na invalidním vozíku… Tím ovšem všechno teprve začíná!

Dost ale o ději. Zpočátku jsem se v knize dost ztrácel, například jsem nerozuměl narážkám a odplivování si nad jménem John Foster Dulles. Také Swittersovy slovní tirády mi přišly sice zábavné, ale přece jen falešné, jako by jimi zastíral sám sebe.

„Možná. Ale tohle všechno je irelevantní. Pointa, ke který jsem se chtěl před minutkou dostat, je, že skutečná show se jako obvykle koná mimo šapitó a neví to ani pouliční prodavači, ani cirkusoví uvaděči. Umění grafiky nech plavat. V kyberkultuře se v reálu odehrává to, že jazyk se do sebe nestahuje, on expanduje. Mimo jazyk a hrtan, mimo týlní lalok a hippocampus, mimo pera a stránky, ale i mimo monitory a tiskárny. Do kosmu. Váže na sebe, nebo si dokonce přisvojuje fyzickou podstatu, která jím prosakuje. Dovol, abych ti to vysvětlil.“ (Str. 212)

Ovšem váhavá první část, kdy jsem knihu pomalu začal považovat za nejslabší, se vmžiku převrátila Swittersovým vpádem do oázy – kláštera pachomiánek. Tam jsem hltal každou stránku. Autor mistrně rozehrál mikrosvět plný tajemství, víry i touhy, zhmotnil fantazie o odpadnutí od víry, skrytý proud sexuality, který – jakkoli potlačovaný – vždycky někde zůstává. Zralá, moudrá žena, přitom jako jeptiška nedostupná, zakázané ovoce poznání… Ostatně co jiného je klášter v oáze, než alegorie rajské zahrady?

Nabízí se pak otázka role Switterse – had pokušitel? Anděl strážný? Na to si každý odpoví přečtením; jisté je, že autor rezonuje s chvějivými strunami pokušení a dokonale pracuje s tabu.

„Tabu jsou pověry s tesáky, a pokud je člověk nepřesáhne rozumově, udělají mu díru do mozku a vysají mu ducha. Tabu je krystalizovaný uzel společenského strachu a musí se rozplést, rozřízout nebo zničit, pakliže se lidé chtějí osvobodit. Řekové měli v antických dobách koncept, kterému říkali ‚snězení tabu.‘ V Indii podobný přístup zastávala agorhijská sekta. Jako cesta k osvobození sloužilo těmhle jedinečným Řekům a svatým hinduistům záměrné rozbití kteréhokoliv a všech panujících kulturních tabu, pomocí čehož se uvolnili z jejich sevření, zničili jejich moc. Šlo o činorodou, poněkud radikální metodu, jak triumfovat nad strachem tím, že staneme tváří v tvář tomu, co nás děsí: tím, že to obejmeme, budeme s tím tančit, vstřebáme to a překonáme.“ (Str. 162)

Text je typicky robbinsovský, tedy překypuje formulacemi, nápady a obrazy; hodně mě bavily zmínky o Plačkách nad Finneganem (protože jsem se skrz jejich prvních asi deset stránek už prokousal a tak vím, o čem je řeč).

„‚Ale, kdysi jsem si tu a tam zalistoval v Koránu – a Bibli – a Talmudu,‘ oznámil jí. ‚Než jsem objevil Plačky nad Finneganem.‘“ (Str. 328)

A samozřejmě stejně jako ty ostatní, i tahle kniha přináší poselství. Dokonce je zajímavé, že na mě zapůsobila ze všech nejvíc, a to i když vynechám již zmíněné pokoušení. Swittersův pohled na svět, na synchronicity, provázanost, nadšení pro všechny kličky a složitosti, i pro šílenost, a zároveň jistý odstup, ano, to je ono!

„‚Možná se mýlím,‘ připustila. ‚Jsi komplikovaná osobnost, ale šťastně komplikovaná. Objevil jsi způsob, jak být zadobře se zmatky světa, možnost, jak přijmout chaos, raději než se ho snažit omezit nebo se stát jeho obětí. Pro tebe je to všechno součástí hry, kterou hraješ s potěšením. V tomto směru jsi možná dosáhl vyššího stupně harmonie než… uhmm.‘“ (Str. 355)

Život je radost, i když je občas příšerný – ale o to větší je radost, když se pak vrátí do rovnováhy. Tohle poznání je těžké získat, i když ne tolik, jako byl Swittersův způsob:

„Šest měsíců v kolečkovém křesle mu ale mírně, nicméně podstatným způsobem upravilo náhled na svět. Když někdo žije dva palce nad povrchem, je zemi tak blízko, že cítí její záchvěvy, sdílí s ní její rytmus, chápe ji jako svůj domov a nepoletuje v nějakém éterickém ovzduší, kde se lidé chovají, jako by jejich těla byla jen zavazadla navíc a mozek balón. Na druhou stranu měl dostatečnou výšku, aby mohl plachtit nad horečnatým snažením a maloměšťáckou nespokojeností, jež zcela poutají ty, kteří stojí nohama pevně na zemi a obeplout nakažlivé chmury, které hrozí obarvit jim srdce jediným odstínem šedi. Krátce řečeno, člověk se může o to, co se děje ve světě, živě zajímat, ale k výsledkům onoho dění zůstává vyrovnaně nezaujatý.“ (Str. 232)

Je to celé groteska, divoká jízda, ale groteska vážná a jízda taková, aby se vám vryla. Jděte do toho!

Odkazy: