Jedna dějová linie začíná dávno, někdy v keltské nebo germánské době, kde se král Alobar - kterému zvyky kmene velí dobrovolně zemřít, ukáží-li se projevy stáří - odmítá podrobit tradici, jako svobodný člověk prchá a hledá způsob, jak žít, jak ze života získat co nejvíc a pokud možno všechno: nesmrtelnost. Druhá linie se odehrává někdy v současnosti, kde několik skupin lidí, angažovaných ve výrobě parfémů, ať už jde o obrovský koncern, malovýrobu nebo dokonce experimenty v obýváku, dostává záhadné „dárky“. Červenou řepu. Obě linie se nakonec protínají.

Do děje, který sám je vážný i komický, absurdní i s dokonalým smyslem, jsou nenápadně zakomponované úvahy o smyslu života, touze nebo utrpení. Například Alobar, když se bouří proti osudu, pronáší:

Jestliže touha přináší utrpení, pak je to možná tím, že netoužíme moudře, nebo že nemáme zkušenosti s tím, jak získávat to, po čem toužíme. Proč se raději neučíme naplňovat své tužby, než abychom skrývali tváře za modlitebními rouškami a stavěli hradby proti pokušení? Myslím si, že spása je jen pro slabé. Nechci spásu, chci život, všechno, co mi může život nabídnout, to zlé i to skvělé. Jestliže bohové vybírají daň z radosti, zaplatím jim, ale při každé příležitosti budu proti takovým daním protestovat, a pokud se to Odinovi, Šivovi, Buddhovi nebo tomu křesťanskému – jak se jenom jmenuje? – nelíbí, smířím se i s jejich zlobou. Aspoň budu vědět, že jsem okusil z té hostiny, k níž mi na téhle bohaté kulaté planetě prostřeli, místo abych před ní couval jako bezzubý zajíc. Nevěřím, že ty nejlahodnější věci tu před námi leží jen proto, aby nás zkoušely a pokoušely, aby nám ztěžovaly dosažení našeho cíle, kterým má být bezpečí prázdnoty. Představovat si život jako takovou malichernou hříčku není hodné ani lidí, ani bohů. (Str. 110)

Facinující je Robbinsův styl, překypuje, prýští a tryská metafory a obrazy - ale pokaždé jen chvilku, jeden dva odstavce v celé kapitole. Tohle ozvláštnění ovšem nepůsobí nijak strojeně nebo pracně napsané, naopak.

Nad Seattlem se i nadále vrtěla mnohonásobná zadnice nebe. Namáhala stěrače, otrhané a potlučené, které s nářkem kulhaly sem a tam po skle Rickina auta; napřed plačtivě, potom rozjařeně a nakonec zase plačtivě promlouvala k asfaltové střeše motelu, kde spala V'lu, čímž dodávala jejím snům další rozměr; zasouvala své tekuté telegramy za okenní tabulky Nadace smíchu naposled. (Str. 281)

Když bych to měl přirovnat, je to jako by kdesi pod povrchem držel pevně pod kontrolou mocné a silné zvíře, kterému občas dovolí uniknout, odfouknout páru. Natlakování dodává sílu a na povrch pak vyvře příval metafor. Silné zvíře... nebo Pan.

Hradiště se nořilo do tmy a hrdinové spali. Když se nadechli, znělo to, jako by se ve vzduchu pokoušeli vyčenichat dračí dým.

Také konkubíny neklidně spaly na svých péřových pohovkách provoněných kořením. V těch dobách byla Země ještě placatá a lidem se často zdálo, že padají přes její hranu.

Kováři roztloukali hada Zemského okraje na kovadlinách svých zavřených víček. Koláři mu zastrčili jeho vlastní ocas do tlamy a kouleli ho po vozových cestách svého spánku. Kuchaři ho opékali v pekelném žáru snů, švadleny ho přišívaly k bobřím kůžím, jimiž byly přikryté, a dvorní věštec nacházel jeho obrysy v rozložení slámy, na níž se převaloval. Jenom malé děti ležely klidně a nenechávaly se vyrušovat ani blechami, které hodovaly na jejich něžné kůži.

Král Alobar nespal. (Str. 25)

Celé čtení jej natolik pestré, spletité, zajímavé a takříkajíc plné, že jsem si okamžitě objednal všechny aktuálně dostupné Robbinsovy knihy.

Aktualizace 19. 7. 2022: Po návratu ke knize musím uznat, že i tady jsou pasáže delší než bylo nutné; několikastránkový popis Alobarovy a Kudřiny rutiny nebo rozsáhlý dopis Wiggse Dannyboye jsem už celý nepřečetl. Nejvíc mě bavily části z historie, a také jsem si s překvapením všiml, že Alobar byl z Čech:

Alobar si nyní vypěstoval se svými bohy mnohem užší vztah. Jeho bohové podřimovali v kmenech magických stromů a mihotali se v souhvězdích; často se objevovali s mechovými vlasy a opálení měsícem, aby se pobratřili s lidstvem a podělili se s ním o lidské slabůstky a choutky. Alobar jako král uprostřed lesů, kterým se jednou bude říkat Čechy, byl sám považován za poloboha. Přesto se však také občas cítil divně a nepříjemně, jako by se mezi ním a jeho druhy, kteří se bez řečí odebrali do hrobu, rozevírala hluboká propast. „Je jediným výsledkem mého trvání na individuálním bytí to, že to bytí začíná být nelidské a nepřirozené?” uvažoval zoufale. „Nečeká mne snad pomsta mnohem horší než pouhá likvidace?” (Str. 162)

Do jakého národa asi patřil? Mluví o helénských státech na jihovýchodě, po svém útěku daleko na východ ale ví o bohu křesťanském, takže to muselo být až našeho letopočtu. Nejspíš tedy Germán. (Ve Wikipedii tedy píšou, že byl z 8. století, ale já to v knize přehlédl. To už by pak byl Slovan.)

A pak samozřejmě ta spousta poznámek a postřehů. O měnícím se světě a nutnosti to přijmout (to je téma věčně aktuální, i dnes se svět láme):

„Příliš pozdě, Alobare, příliš pozdě.” Jako by chtěl svá slova zdůraznit, sejmul šaman ze zdi bobří masku a hodil ji do ohně, „Nepřítelem není jenom vladyka Aelfrik, ale celá říše. Je příliš velká, stojí na příliš pevných základech a má příliš velký rozmach. Svět se mění, Alobare.” Ukázal na hořící masku. „Neztrácej čas tím, že by ses snažil obrátit směr dějin. Historie kdysi počala Řím a stejně tak ho jednou pohřbí. Mezitím máš jiné věci na práci. Copak jsi zapomněl? Má se z tebe stát jednotlivec, vetřelec na území, na jehož prozkoumání neměl ještě nikdo dost důvtipu ani odvahy, nebo jen další obtížný komár, kterého musí vládci tohoto světa rozdrtit? Pamatuj, že už nejsi ani král, ani bojovník, ale někdo úplně jiný. Tvým soukmenovcům nijak nepomůže, když se necháš zabít společně s nimi, ale kdo ví, jaké dobro může vzejít z toho nového života, který povedeš?" (Str. 54)

A také o tom, jak život žít, ne před ním utíkat.

„Jestliže touha působí utrpení, pak je to možná tím, že netoužíme moudře, nebo že nemáme zkušenosti s tím, jak získávat to, po čem toužíme. Proč se raději neučíme naplňovat své tužby, než abychom skrývali tváře za modlitebními rouškami a stavěli hradby proti pokušení? Myslím si, že spása je jen pro slabé. Nechci spásu, chci život, všechno, co mi může život nabídnout, to zlé i to skvělé. Jestli bohové vybírají daň z radosti, zaplatím jim, ale při každé příležitosti budu proti takovým daním protestovat, a pokud se to Odinovi, Šivovi, Buddhovi nebo tomu křesťanskému – jak se jenom jmenuje? – nelíbí, smířím se i s jejich zlobou. Aspoň budu vědět, že jsem okusil z té hostiny, k níž mi na téhle bohaté kulaté planetě prostřeli, místo abych před ní couval jako bezzubý zajíc. Nevěřím, že ty nejlahodnější věci tu před námi leží jen proto, aby nás zkoušely a pokoušely, aby nám ztěžovaly dosažení našeho cíle, kterým má být bezpečí prázdnoty. Představovat si život jako takovou malichernou hříčku není hodné ani lidí, ani bohů." (Str. 110)

To vše samozřejmě hojně kořeněné Robbinsovou výmluvností a fantazií:

Déšť v Seattlu páchne jinak než v New Orleansu, napadlo ji. Měla pravdu. Déšť v New Orleansu páchl po síře a ibišku, trubkové mosazi, hromu a potu. Déšť v Seattlu, ten rozlehlý déšť Velké severozápadní, páchl zeleným ledem a sépiovým inkoustem, geologií, tichem a dechem malých ryb. (Str. 281)

Odkazy: