Tohle nejsou obyčejné memoáry, je to sled historek, zážitků a příběhů, které z Toma Robbinse dělají jednu z postav jeho románů. Skutečně – stejně zběsilé nápady, stejný mix vážného a nevážného, bláznivých rozhodnutí a dělání všeho naplno.
„(...) a právě tato a další dichotomie v raném Truffautově díle mě ovlivnily a pomohly mi přijmout vlastní světonázor, vrozený pirátský sklon v románech míchat, proplétat a dokonce slévat tragédii s komedií, ošklivé s krásnným, romantické s drsným, fantazii se skutečností, mythos a logos, rozumné a praštěné či svaté a profánní. Úzkoprsí kritikové mají s tímto přístupem drobný problém, například se jim obtížně chápe, jak může být text zároveň ironický i vřelý, přestože těm bystřejším z nás to připadá sice překvapivé, ale nijak nepatřičné.“ (Str. 83)
Než se ale k literární tvorbě propracoval, zažil všechno možné; byl umělecký recenzent a novinář, účinkoval v rozhlasu, pořádal happeningy, experimentoval s psychedeliky...
„Navzdory všem těmto rozptýlením – uměleckým sloupkům, happeningům, rádiovým pořadům, rockovým koncertům, protestním pochodům, marihuanovým mejdanům a tak dále – mi krev tepala v rytmu onoho dávného literárního pulsu. Tu a tam zakvílel, jako když se hraje na pilu, ale většinou bušil jako tamtamy: z dálky, slabounce, tajuplně, leč vytrvale, jaksi naléhavě, až z toho moje levá mozková hemisféra mumlala: ‚Domorodci jsou dnes večer neklidní.‘
To se hlásil román. Byl před branami.“ (Str. 268)
Když už se pak stal zavedeným spisovatelem, stejně nikdy nezůstal konvenční. Například redakční porady se odehrávaly pod jeho taktovkou výhradně v lázních a po patřičné relaxaci všech zúčastněných. A proč?
„Jenže zasedačky nakladatelství nebyly dostatečně odizolované od amfetaminového tempa Manhattanu, a jakkoli mohl být ten všeobecný hmotný i psychologický šrumec, ten všeobjímající kalup zcela případným doprovodem při posuzování akcí nabitých thrillerů, případně děl přímo se zmítajících židovským, irským či episkopálním hněvem, mé věty, bizarní jinak než po newyorsku, vyžadovaly k řádnému zhodnocení redaktora oplývajícího pokud ne přímo západopobřežní citlivostí, pak aspoň takovou mírou uvolněnosti, aby dokázal vyjít za zaklínačovou píšťalou z důvěrně známých, pohodlně dlážděných čtvrtí syntaxe a příběhové linie do listnatého novodruidského hájíčku zpestřeného vlčími máky, Eliášovým ohněm, oranžovými klobouky muchomůrek a malovanou pagodou, v níž se jako na gong buší do Kola jazyka a kde nebyl žádný profesor tvůrčího psaní žádné ctihodné univerzity jaktěživ přistižen při úsměvu, natožpak aby tam skonal.“ (Str. 385)
A to nemluvím o jeho láskách, životních eskapádách a vůbec postoji k lásce jako takové:
„Abyste pochopili, na téhle životní křižovatce jsem ještě nebyl natolik dospělý, abych znal roztěkanou povahu romantické lásky (a jak ukradená jí je lidská touha po stálosti a jistotě); její necivilizovanou, nedomestikovanou podstatu (spíš než příjemná melodie to je liščí štěkot na měsíc) ani to – což je možná ještě důležitější -, že milovat někoho, doopravdy ho milovat je vlastně výsada; a že je sice přímo rajský pocit, pokud dotyčná nebo dotyčný vaši lásku opětuje, ale je nefér opětování požadovat nebo očekávat. Měli bychom to brát tak, že je klika, čest a požehnání disponovat schopností pociťovat něhu takového rozsahu, a měli bychom si toho vážit, i když ta láska není opětovaná. Láska je jediná hra, ve které vítězíme, i když prohrajeme.“ (Str. 143)
Zkrátka, máte-li rádi Robbinsovy knihy, Tibetský broskvový koláč se vám bude líbit také.
Recenze: Klára Kubíčková, Jitka Culková, Ondřej Bezr.
nakladatelství Argo, Praha 2015, ISBN 978-80-257-1487-4, cena 398 Kč
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.