Úžasnému připadalo, že všechny ty netaktnosti, které Purcell ve svém dopise vyjmenoval, jsou známkou vzrůstající křesťanské entropie. Rozuměj: Křesťanství po dlouhá staletí postupně ztrá­celo svoji duchovní energii, kterou nahradilo energií politickou a ekonomickou. Tato nerovnováha pokroutila náboženskou strukturu, a přestože posílila její fyzickou moc, její duchovní potenciál zatlačila směrem k nule. Politická či ekonomická moc vytváří v přirozeném toku lásky třecí odpor. V případě církve vzniklo toto tření v motoru, jenž vládne značnou pohybovou energií, avšak není schopen plodit spásu.

Hlavními hrdiny jsou Amanda, fascinující ženské ztělesnění přírody, její manžel, africký kouzelník Jan Pavel Ziller, romantický vědec Marx Úžasný, a svérázný vyvrženec Plucky Purcell. Amanda se Zillerem provozují dálniční motorest, specializovaný na klobásy a s několika atrakcemi jako je bleší cirkus nebo terárium s vzácnými hady.

„Velkolepé!“ zvolal Jan Pavel Ziller, přičemž to slovo vyslovil jako kansaský intelektuál, jenž popisuje Louvre své švagrové, kte­rá mu právě zatelefonovala, aby přinesl diapozitivy z dovolené na návštěvu někdy jindy, jelikož se jí právě podařilo spálit omáčku na špagety a dítě má koliku. „Vskutku úžasné. Když to nyní oce­ňuji, připadám si tak trochu jako Bernard Berenson, který stojí před Michelangelovým ,Pokušením', ,loká vzácné doušky nefal­šované energie' a má nutkání popadnout svými kultivovanými pazoury Eviny hrdinné hýždě. Ve skutečnosti však, díky své po­koře a trpělivosti, to není ani tak Michelangelo jako spíše Renoir: ta zakulacenost, ta vřelost, růžová radost, joie de vivre, nedbalý eraticismus, ten plný a statný půvab. Je to dramaticky překypující ztělesnění životní síly a zároveň poctivý památník nahodilého génia plebejského vkusu.“

Během tohoto výbuchu nadšení udělal Ziller několik kroků vzad a opřel se zády o kmen borovice, aby si na desetimetrový hot dog udělal poněkud ucelenější pohled.

Plucky se řízením osudu dostane do tajné katolické sekty agentů a Marx, Marx zase v mozkovém trustu řešil otázku, proč křesťanství slábne a upadá. Jeho kolegové to přičítali technologii:

Ve světě techniky ovlá­dané elektronikou probíhají kulturní změny mnohem rychleji, než aby se jim systém hodnot dokázal přizpůsobit, a vzniká z toho zmatek, ve kterém se pak technika stává náhražkou náboženství. Kristus, nejdůležitější symbol západní náboženské tradice, je ne­měnný a takový také zůstal, jenže my jsme s ním ztratili ve vší té vřavě a zmatcích kontakt a musíme se znovu učit jeho myšlenky a učení rozpoznávat, ne však v jednoduchém agrárním prostředí, nýbrž v souvislostech složité techniky kosmického věku. Na tom se v podstatě shodla většina pracovníků institutu.

On to ale viděl jinak:

Chyba nemusí vězet ve slepotě moderního člověka, nýbrž v zastaralé kamufláží církve. Jak může někdo očekávat, že se dnešní člověk ztotožní s myšlenkami a učením Ježíše Krista a učiní je součástí svého každodenního života, když se Ježíšova zvěst producíruje na okraji společnosti, oblečená do těch sta­rých rouch z nedělní školy a hlásá se onou podivnou angličtinou krále Jakuba? Ježíš byl bledý, mrňavý, starobylý, nezúčastněný, a přestože byl bohatší než dvanáct Rockefellerů, měl vždycky na­taženou ruku. Do moderního obrázku nemohl zkrátka ničím zapadnout. Chyba není v člověku, ale v jeho náboženství. Všude v okolí jsem viděl příznaky nenasytného duchovního hladu, ale ta paleolitická šlichta, kterou církev nabízela, nebyla ani výživná, ani chutná. A navíc jsem viděl taky řadu lidí, kteří žili neuvěřitel­ně etickým způsobem bez jakékoli pomocné ruky duchovních, podpory organizované doktríny či obecných symbolů. Člověk žije, jak nejčestněji za daných okolností může. To církev potře­buje generální opravu – a naštěstí se objevil důkaz o tom, že se taková generálka skutečně chystá.

A to ho právě přivedlo k Zillerovým. Nabyl jistoty, že právě u nich se k onomu přerodu chystá, že to, co dělají, se změnou souvisí. Ale jak to z nich dostat?

„Nuže, profesore Úžasný,“ řekla Amanda, „právě uběhl měsíc od vašeho příchodu k nám. Už jste přišel na to, jakou záhadnou činnost tady na naší hranici ‚nových duševních obzorů‘ s Janem Pavlem provozujeme?“ Zeptala se, aniž zvedla oči od mikroskopu, pod jehož tubusem šila maličký blyštivý kostým pro blešího matadora.

„To myslíš vážně? Jak jsem mohl na něco přijít, když jste takoví zatracení tajnůstkáři? Jste neuvěřitelně společenský párek! Někdy mi připadá, že žiju s Gretou Garbo a Howardem Hughesem, pokud si dokážeš představit, že by si Howard Hughes vzal Gretu Garbo a otevřeli si u dálnice zoo. Vždyť každý den trávíte takovou dobu v těch svých svatyních. Slyším různé zvuky, cítím různé vů­ně – všechny tak nějak podivné, ale vyložit si z nich nic nedokážu.“

„Ale alespoň pár věcí musíš tušit, ne?“

„Ale ano, ano, to víš, že něco tuším.“

„Tak se mi s tím svěř. Prosím.“ Úžasný zbožňoval způsob, ja­kým vyslovovala slovo „prosím“. Znělo to, jak když se aligátor zakousne do hollywoodské postele.

„Dobře, o něčem ti teda řeknu: váš pojem svobody. Věřím tomu, že vy dva jste kromě jiných věcí posedlí snahou o znovuob­jevení zapomenutého modelu existence, životního stylu, ve kte­rém mezi objektem a subjektem, mezi přirozeným a nadpřiroze­ným a mezi bděním a sněním neexistují žádné hranice. Je to snaha o jakýsi návrat k pokrevenství života a umění, života a přírody, života a náboženství – návrat k ritualistické, mýtické úrovni živo­ta, jež kdysi býval společný všem lidským společenstvím. Myslím si, že účelem vašich rituálů je snaha osvobodit se od společen­ských konvencí, které připoutaly člověka k určitým klišé a předví­datelným reakcím, jež tak hanebně – alespoň podle tebe – zúžily rozsah jeho zkušenosti.“ (Str. 93)

Věci se ovšem dají do pohybu až když se Purcell dostane ve službách sekty až do Vatikánu, do jeho podzemních skladů, a při zemětřesení tam odtud něco ukradne. Něco … co může změnit celý svět.

Jak už jsem psal na začátku, jsou tu jisté nedostatky – ale všechny atributy Robbinsovy tvorby jsou přítomné a tak si na své přijdete. Třeba při popisech ženských postav, ty má Robbins vždycky mimořádné. Amanda je prostě …

„Má drahá Amando,“ zanotoval rodinný právník, „nemohlo mi neujít, že býváš viděna častěji a častěji ve společnosti velmi podiv­ných individuí.“

Amanda jemně setřásla doutníkový popel z právníkovy decentní kravaty a opravila ho. „Nic takového jako prapodivné indivi­duum neexistuje. To jenom někteří lidé vyžadují víc pochopení než ostatní.“

Prostě mimořádná.

„Čím chceš být, až vyrosteš?“ zeptal se jí jednou otec.

Na Amandě zářily oranžové opalovačky a byla unavená po honu na motýly. Studovala podivné obrysy stínu, jež vrhala hora Bow Wow na okolní krajinu. „To, čím chci být, až vyrostu, se ni­jak nejmenuje,“ zněla její odpověď.

Moudrá:

Amanda, která až do poslední Marxovy poznámky posloucha­la se zanícením, na něj pohlédla způsobem, jaký upírá podráž­děná, avšak něžná matka na děcko, které zopakovalo netaktní chybu. „Ubohý Marxi Úžasný," zavrkala. „že ty máš pořádný mindrák, co? Cožpak nedokážeš pochopit, že romantismus ani mysticismus nepředstavují pro vědu žádné nebezpečí? Ve skutečnos­ti se romantismus a věda navzájem potřebují. Zásluhou vědce je romantik poctivý, a naopak, zásluhou romantika je vědec lidský.“

A ukotvená v přirozenosti.

Uprostřed této sbírky exemplářů z rostlinné a živočišné říše (a to jsem se ani nezmínil o malých truhličkách a vyřezávaných skříňkách, naplněných různými kameny, semeny, zuby a pylem) Amanda každý den sedávala a meditovala, zpívala, mazlila se, prováděla různé rituály a všemožnými způsoby vzdávala hold pri­mitivním hodnotám, které kdysi umožňovaly lidem spatřovat svět a vlastní zkušenosti v jejich posvátné celistvosti. Zde její zelené oči nahlížely do samého nitra divočiny a viděly své Já, jak na ni hledí zpět.

Nebo při Robbinsových narážkách a odkazech, jako třeba tady na Přelet nad kukaččím hnízdem, a to hned dvojitý (samozřejmě ve spolupráci s překladatelem):

Na zdech byla různými způsoby zavěšená hnízda nesčetných ptáků. Viselo tam například hnízdo žluvy, které připomínalo síťo­vou houpačku, kopulovitá hnízda jakýchsi tropických ptáků, kosí hnízda spletená jen tak halabala z trávy, orlí hnízdo dost velké na to, aby se do něj schoval Thor, a také hnízdo kukaččí, kterým je vlastně jakékoliv hnízdo, které se kukačce zalíbí. Pokud ho ně­kdy přeletěl nějaký houser, tak po sobě zapomněl zanechat jaké­koliv vysvětlení, proč ho to vlastně vyhodili z kola ven.

A konečně při ztřeštěných nápadech a zápletkách.

Odkazy: