Pomáhá k tomu také lakonický humor, pointy a poznámky, namířené jak proti sobě,

„Ty si chceš taky užít.“

Na to nebylo co říci. Doopravdy bych si chtěl užít, ale tak, aby mi to nikdo nemohl přičítat za vinu. Měla by mě svést. Rozvášnit až k nezvládnutelným stavům, kdy by mi nezbylo nic jiného než podlehnout. Proč mám za všechno nést odpovědnost jenom já? Ne­může to na sebe někdy žena vzít sama?

Ženy se ovšem oddávaly především svalnatcům, kteří se na plovárnách celého světa vrhají ze skokanských můstků do zpěněných vln, pak vynořují svá opálená těla nad rozbouřenou hladinu a tlamou plnou bílých nezkažených zubů křičí na břeh: „To je báááááječná voda! Poďte se taky smočit!“ Zrůdy, které se vyvinuly genetickou mutací Foglarových opálených a čestných hochů. Rychlé šípy černobylské epochy.

Místo abych posiloval své maskulinní sebevědomí, promarnil jsem nejlepší léta života (nebo to, co se za ně obecně pokládá) a studoval v zamořeném severočeském městě primární a sekundární objekt božského poznání, místo abych studoval věci možná příjemnější, ale o to zábavnější. (Str. 143)

tak proti ostatním, církevním hodnostářům zejména.

Arciděkan nás, své dva nové kaplany, přivítal v poledne desátého července: „Tak, pánové, teď vám objasním vaše úkoly. Doufám, že nebudeme mít žádné problémy. Pokud si budete řádně plnit své povinnosti, nemůže ani k žádným problémům dojít. Někteří z vašich předchůdců si své povinnosti ovšem řádně neplnili. Nezbývalo pak nic jiného než jim umožnit rozvinutí jejich mimořádných schopností na příslušném místě, kde si své povinnosti konečně řádně plnit začali.“

Tím příslušným místem se obvykle rozuměla některá z nevábných pohraničních farností, kde cikáni a šakali dávali dobrou noc a suchý záchod býval sveden do mokrého sklepa. (Str. 32)

Jsou tu i vážné okamžiky, chvíle úvah a ztrácení se v zoufalství, v prázdnotě,

Vzpomněl jsem si na Janu a její velké zelené oči. Řekla mi kdysi: „Ty nedovedeš být věrný ničemu. Ani ženský, ani církvi, ani sobě.“ Znělo to na ni příliš dramaticky. Takový citát možná neměla ze své hlavy. Ať už jí to poradil kdokoli, měla pravdu. Jenomže jak mám být věrný, když není komu. Není církev, která by si zasluhovala důvěry. Není žena, která by mohla vydržet náklad, který na ni naložím. Vím, kdo jsem a odkud jsem přišel, ale nevím, kam půjdu.

Kdybych věděl, že někde v Tibetu je na nějaké nástěnce napsána Pravda, nějaké zjevení toho, jak věci doopravdy jsou, rozjel bych se tam. Bojoval bych o možnost si to přečíst, i kdybych se měl rvát se sněžným mužem yettim, čínskou lidovou policií, nepálskou biskupskou konferencí a naučit se kvůli tomu tibetské písmo. Nic takového ale není. Marek hledal taky jistotu a chtěl lacino uniknout žaludeční neuróze, která zbyla nám všem, kteří jsme slyšeli tak velké sliby, že jsme kvůli tomu jiné dobrovolně složili. A potom ty velké sliby nebyly splněny a my zůstali sami s našimi malými. Uvízli jsme mezi dvěma břehy, na jednom je utrpení z hlásání jistot tam, kde jistoty byly ztraceny, na druhém pohrdání těch, kdo všechno vědí. Pod nohama křehký vor, který jsme si sami vystavěli a který je stejně chatrný jako všechno, co nám zbylo. Vrátil bych se, kdyby bylo kam. Šel bych za Velkým Učitelem, kdyby byli nějací velcí učitelé. Naše Getsemany jsou trapné a bez vznešené velikosti, rozkládají se mezi ledničkou a postelí. Nejsou tu andělé, jenom špatně nalíčené holky, špatně píšící autoři, špatně vychlazené pivo, zenová meditace opuštěná po třech dnech, strach ve dnech, kdy měsíční cyklus trvá již šest týdnů, nudná teologie, nezaplacený telefon, ranní vzrušení, večerní tupost, trapné dotazy – a kde teď působíte, důstojný pane? – ale nikde, víte, já jsem na volné noze –, nesnesitelná těžkost nebytí. (Str. 264)

Celkové ladění ale pořád humorné. Až do části nazvané „Exkurz – povídka o Brance“. To jsem četl až šokovaně; popis únosu letadla a pocitů rukojmí je sice bravurní, ale úplně to rozbilo strukturu knihy a žánru, od řekněme vieweghovského líčení, ironie a humoru k totálnímu dramatu. Rozdýchával jsem to dlouho.

Příběh je zjevně hodně osobní (Jan Jandourek vystudoval Katolickou teologickou fakultu, byl katolický kněz, později vystudoval sociologii, pracoval jako novinář), přináší fascinující pohled do poměrů katolické církve a zároveň humor a nadhled. Nebýt povídky o Brance, neměl by chybu. Takhle čtěte s opatrností…

P. S.
Má výborný závěr. Skutečný Bůh nikoho neopouští, ani padlé kněze.

Odkazy: