Kamila Hladká a řeholní sestry: Sestry (Wuwejův zápisník)

obálka knihy Sestry Soubor rozhovorů s řádovými sestrami nejrůznějšího věku i kongregací poskytuje velmi pěkný pohled na motivace, fungování v jejich společenstvích i často drsnou historii.

Komunisti péči v rodinách zakázali, nás mladé rozházeli po nemocnicích, protože doufali, že nás tam snáz přesvědčí, abychom řeholi opustily, sestry nad třicet let poslali na nucené práce do továren a na pole, staré řeholnice odvezli do internačních táborů. Klášter zabrala armáda a do filiálních domků nastěhovali své rodiny. Něco se tolerovalo, ale většina věcí byla zakázána. Řeholní šaty nám nezakazovali nosit, ale dohlížely na nás a vše kontrolovaly takzvané zmocněnkyně, což byly ženské z civilu, které to dostaly jako stranický úkol. (Str. 41)

Autorka nechtěla připravovat náboženskou knihu, ale zprostředkovat téma veřejnosti, civilně ukázat každodenní život i cestu k víře. To se jí rozhodně povedlo; každý rozhovor je osobní, citlivý a zajímavý.

Jsou to čtyři generace:

Monika, 93 let, Kongregace sester Těšitelek Božského Srdce Ježíšova
Bernadetta, 86 let, Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského
Kristína, 67 let, Společnost dcer křesťanské lásky sv. Vincence de Paul služebnic chudých
Lucie, 54 let, Kongregace milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Opavě
Vilma, 43 let, Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského
Vincenta, 29 let, Česká kongregace sester dominikánek

Nejpůsobivější osobnosti pro mě byly sestra Lucie, velmi aktivní, bezprostřední a živelná, aktivně působící mimo jiné na univerzitě:

Všechny chodíme do práce, což je pro mnohé překvapivé. Spousta lidí si myslí, že žijeme z jejich daní. Je nás málo a nemáme žádné vlastní dílo. Třeba boromejky provozují špitál a sociální zařízení. My nemáme nic svého a vážíme si, že mají naše sestry práci. Takže se nestává, že bych některé z rozmaru, aby si náhodou někde nezvykla, řekla: „Hele, zabal to, půjdeš z jednoho města do druhého, to ti udělá dobře, změnit komunitu.“ Můžeme-li být kompatibilní, tak to udělejme, ať jsou spolu ty, které jsou spolu lidsky rády. Myslím že bychom si neměly lézt na nervy a pěstovat nějkou sebetrýzeň. (Str. 126)

a sestra Vincenta, mladá, přemýšlivá a plně moderní:

V nitru nevěřícího, hledajícího člověka často bývá obrovský prostor, taková řekněme předsudky nezatížená svoboda, která dává ‚šanci dokonce i Bohu‘, aby ji mohl vyplnit. Budoucnost církve a řádů mě nenaplňuje děsem, protože i kdyby něco z tohoto systému vymřelo, protože by s tím Bůh už dál nechtěl pracovat, tak co se stane? Nic. Všechno jsou to výzvy. Pro mě je Bůh nevyslovitelné a neuchopitelné maximum maxim dobra, lásky a nesobeckosti, něco mimo naše rámce. A dokud budeme věřit, že je, tak se nic neděje. Já myslím, že nás čekají dobré dny. (Str. 187)

Knihu jsem měl koupenou už dávno, ale ze zásobníku jsem ji vylovil až pod dojmem z knihy Návrat Petry Dvořákové, která fungování sester vykresluje dost nekompromisně. A jaká náhoda – hned v prvním rozhovoru čtu o klášteru, který byl po válce o patro nižší, pak ho zabrala armáda, byl zdevastovaný, návrat sester byl plný těžké práce při rekonstrukci… Když jsem pak hledal sestry Těšitelky ve spojení s Petrou Dvořákovou, odhad se potvrdil, skutečně kdysi vstoupila právě k nim. Takže to bylo hned úvodem pěkné doplnění.

Publikaci uzavírá téměř třicetistránková studie Ženské řehole na cestě staletími od historika Mgr. Vojtěcha Vlčka, Ph. D. Popisuje stručně historii řeholních sester v českých zemích, od prvních kongregací po současnou obnovu. Vedle osobních rozhovorů tak dostanete i řadu faktických informací.

Odkazy:

HLADKÁ, Kamila, řeholní sestry. Sestry. Želešice: Dcera sestry, 2021. ISBN 978-80-906559-4-2.

Kamila Hladká a řeholní sestry: Sestry

Informace

Kontakt

Vyhledávání

Kategorie

Archiv