Petr Kukal: Deník boomera

Každý deník je zpočátku rozpačitý, protože autor neví, o čem bude. Sám to nemůže rozhodnout, textu mu to musí nejdřív ukázat. Po šesti nedělích se to myslím začíná trochu rýsovat. Tenhle deník bude o zápase. O hystericky vzdorném zápase stárnoucího muže se světem, kterému už nerozumí, s generací, která ho přebírá, zápasem o svou kompetenci, o vlastní sebeobraz, zápasem o svou důstojnost. Víc než antické drama to ovšem bude připomínat Commedii dell'arte. Il Dottore 2022. (Str. 29)

Po dočtení ovšem můžu konstatovat, že to není ani drama, ani doktor z improvizované komedie, ale boomer smiřující se. Kdepak hysterický boj; přijetí a smíření jsou výrazný rys, který se nese celým deníkem a který je na něm skvělý.

K jednomu z volných stolů se usadí dvojice kluků, kteří přišli pár minut po nás. Jsou to typičtí zevláci: hluční, sprostí, oba jsou v teplákách a baseballovou čepici samozřejmě neodkládají. Piva prokládají panáky, chovají se jak někde v nádražce. Obsluhující holky je znají, tykají si, všechno je v pohodě. Čili se z Cottonu stala další hospoda, kam už ne-bude možné jít normálně na večeři. Další pevnina, kterou definitivně pohltilo moře malosti, sprostoty a primitivismu. Nemá to žádné řešení; buranství v rámci stávajících zákonů nelze do cesty postavit žádnou hráz. Svět se prostě mění rychleji, než moje generace stárne. Dřív člověk umíral víceméně paralelně se svým světem. Dnes zemřeme v cizině. (Str. 231)

Oproti předchozí ufňukané verzi, tohle je zralé. Samozřejmě je tu, tak jako v životě, spousta chvil, kdy zuří, kdy se hádá, trápí se se zdravím. Ale také nadhled, sebeironie… A smysl pro pointu.

Po poledni píše kamarád Zdeněk, podivuje se mé včerejší facebookové fotce z vysočanské hospody. „Hanka je od včerejška do zítřka s firmou na Moravě, tak jsem utržený ze řetězu,“ vysvětluju mu. „Včera jsem teda jel do Prahy do kina. Cestou domů jsem si dal ještě rebelsky jedno na stojáka a doma pak léky na tachykardii, na tlak a na ředění krve. Ten na stojáka si dám, až Hanka přijede.“ (Str. 90)

Přibyla laskavost, byť místy rezignovaná, i snaha prosadit se (byť často bezzubá). Jasně, témata se opakují – zdraví, přátelé, rodina, reflexe, ohlédnutí. Ale mikropovídky z toho dělají čtení, od kterého se mi nechtělo odcházet.

Večer jdeme se známými do Grébovky na degustaci znojemských vín; Hanka jim to v náhlém zatmění mysli před časem slíbila. Z představy, jak se deset v noci opilý a ověšený batohem a notebookem vláčím noční Prahou, jsem otrávený od Božího rána. Když se v deset v noci opilý a ověšený batohem a notebookem vláčím noční Prahou, je to lepší, než jak to původně znělo. (Str. 127)

Čili já jsem s knihou velmi spokojený, čtení jsem si užil (a jen doufám, že to, jak ji vnímám, je dané posunem autorovým – ne mým vlastním stárnutím a boomerizací).

P. S.
Těch oslav, co za rok absolvuje! To by mě jako sociofoba zabilo…

P. P. S.
Může to být překlep, ale prostě ho nedokážu dekódovat. Co to jenom chtěli tomu Josefovi dát?

Po mši ještě počkám na farnici Jitku a dvoustovkou přispěju na dárek k Josefovým narozeninám; předávat mu ho budeme na příští farní kávě. Vzhledem k ceně teplé alby, kterou mu farnost vybrala, je to směšně málo, jak si cestou domů s nemalým rozladěním uvědomím. Třeba Jitce ještě něco donesu, slibuju si. (Str. 227)

Odkazy: