A co literární kvality?

Další uzavřený měsíc, další pochybnosti. Listuji oběma vydanými deníky Michala Viewegha: jsou po všech stránkách lepší. Přemýšlím, jestli je to v dokonalé formě, nebo v atraktivním obsahu. Musím se naučit lépe psát, nebo lépě žít? (1. březen, str. 44).

Těžko říct, každopádně od druhého kvartálu je vidět skokové vylepšení zápisů, jsou převážně pečlivě vypointované, stávají se takovými mikropovídkami. Myšlenka, vyjádřená 21. března, skutečně vstupuje v život. Vlastně i její druhá část, protože zápisy už jsou příliš dobré na to, aby byly čistě deníkové:

„Nemá to být deníček z tábora. Události tvoří jen pilíře; to podstatné je předivo reflexí, glos, komentářů a interpretací prožitého, které se mezi nimi snažím napnout.“

To, co už jim nevyprávím, je fakt, že právě tohle vědomí přináší dva problémy: Jednak si nejsem úplně jistý, jestli do některých situací nevstupuju už s jistou stylizací, hodící se pro deník. A taky zda píšu to, co žiju, nebo zda se nepokouším žít to, co se bude dobře psát. (Str. 58)

Podívejte se třeba na tenhle zápis z koupání v řece…

Je to jedinečný pocit, intelektuálský citát z Herakleita dostává skutečný smysl, kolem mě plavou listy a drobné větvičky, pár metrů od nás se pes vrhá pro hozený klacek, na koupališti bych se zbláznil, ale tady je to jedno, řeka všechno odnese, špínu a pot a všechno. Nemůžu se vůbec urvat, pořád a pořád se do řeky vracím, Hanka už přechází sem a tam po kamenech, ale já potřebuju ještě jednou zažít ten pocit, že všechno je odplavováno, sliny, které prskám do vody, lupy, na které trpím, sůl z podpaží, strach, vina, otupělost, zrada, zlo, póza, ješitnost, slabost, pokrytectví, sobectví, planá slova, prázdné chvíle.

Cestou se stavujeme na pivo, další si dám doma, pak ještě víno. Než jdu spát, pečlivě se osprchuju a umyju si vlasy. Řeka totiž taky spoustu bordelu přinese, připlave to bůhví odkud. (30 červen, str. 127)

Skvělé, že?

Jenže nakonec, přes to všechno, mám z deníku rozpačité pocity. Ne že by nebyl dobře napsaný, zajímavý a plný myšlenek, naopak. Ale celou dobu jsem měl pocit, že autora špehuju, že mu příliš nahlížím do soukromí. Deník je přece jen intimní záležitost. Každý deník je takový, už z podstaty. A ač můžete namítat, že je stylizovaný, autora v něm vidím příliš jasně.

Až budu zápisy číst příště, zaměřím se na to, co v nich není. To je také jeden rozměr. Věci, které na sebe člověk nevykecá… Teď si vybavuju, že je tam hrozně málo zmínek o mámě. A u víry je spousta věcí kolem mší a zpovědí, ale málo citu (a víra je záležitost citová).

Každopádně, deník určitě nečtěte, pokud vzýváte BÁSNÍKA, který se jmenuje Petr Kukal. A naopak, pokud máte rádi Petra Kukala, který je básníkem, určitě si deník přečtěte – pustí vás do svého života a vy ho pak budete mít rádi nejspíš ještě více.

Odkazy: