(...)
Natáčejte si hádky vlasů
na prsty křehké jako chřest
a denně noste svoji krásu
do letně horkých ulic měst...

To všechno dělejte. A pro mě
najděte nejskrytější z cel,
kde bych sám, za ticha a potmě
na tohle všechno zapomněl.
(Cela, str. 25)

To následující část, to už je jiné kafe. Poslední cesta do Plzně, vykácená alej, báseň o prázdném dětském pokoji, o vystřízlivění druhého září, o prázdných hospodách, o vzpomínce na vílu z protějšího okna. Jeden zásek za druhým. Bolavá pomíjivost.

Sídlištní vílo z protějšího okna,
z něhož i dneska piju tmu až do dna,
čí pohled se teď nedočkavě tříští
o krajky, které vnášíš do zátiší
se stolkem, křeslem, s modrou televizí?
Kdo seje touhy a kdo zlé sny sklízí?
Kdo v noci stojí na balkóně s vínem
v domě a v městě, beznadějně jiném?
(Sídliště, str. 43)

Linie se ještě zesílí v zakončení sbírky, tam už jde o život. A duši. A protože všechny básně jsou řemeslně dokonalé (ne nadarmo autora recenzenti přirovnávají k Nezvalovi), nezbývá, než knihu doporučit.

Aktualizace 2. 7. 2020: Básně se čtou opakovaně, protože teprve potom jim dokáže člověk pořádně porozumět. Když jsem měl chuť připomenout si poetiku Petra Kukala, sáhl jsem namátkou po Předposledním vlaku. A jak jsem o pár řádků výše psal, že ten začátek je lehký, polétavý a nezanechá dlouhý dojem – tak teď už si to nemyslím. Nit platonické lásky se vine všemi a je to taková krásná bolest:

Nejlepší básně píšu ve vlacích -
takové, do nichž temně duní pražce.
Skřípou v nich kola. Sténá v nich.

Ve všech těch básních
o zoufalé lásce.
(Ve vlaku, Str. 12)

Odkazy: