No, po pravdě, já se v televizi nedívám skoro na nic, protože je tolik zajímavějších věcí a je mi líto investovat čas do tak pasivního příjmu reklam, ale u zpráv je to cílené, těm se vyhýbám aktivně.

Důvody mám dva.

Za prvé si nechci zdeformovat pohled na svou realitu. Protože tím, jak zpravodajství shrne události z celého světa a celé republiky, „zahustí“ je do takové koncentrace, která nemá s okolní realitou nic společného. Kolikrát se člověk za svůj život setká s dopravní nehodou? Kolikrát s vraždou? Válkou? Není to strkání hlavy do písku; dobře vím, že těch událostí je spousta – ale nechci nabýt dojmu, že jsou všudypřítomné a každodenní, že nebezpečí hrozí na každém rohu, že sotva člověk vyjde ze dveří bytu, je ohrožený.

Za druhé nechci ztratit citlivost a změnit lidi na obrázky. To souvisí s předchozím bodem. Díky pružnosti psychiky se dokážeme přizpůsobit všemu, tedy i vysoké frekvenci zlých událostí. Přestaneme na ně reagovat, přestaneme je vnímat jako utrpení člověka, lidé se změní ve filmové postavy. A já se bojím, že tato necitlivost se pak promítá i do každodenního života, redukuje schopnost skutečně se setkat, přiblížit k ostatním.

Jak to máte vy? Sledujete zprávy pravidelně? Jak je vnímáte? Jsou to ještě lidi, nebo jen čísla a obrázky?

Literatura k tématu:

• Jerry Mander: Čtyři důvody pro zrušení televize
• Bohuslav Blažek: Tváří v tvář obrazovce
• Klára Smolíková: Ovladač je můj aneb Jak na média
• Lenka Tkáčová: Televize v rodině – ano či ne?